Gay komunita

[Nick Guest]

To, Waky, udělej - případně ti ji můžu půjčit. Není jednoduché převést do češtiny všechen ten argot ("gwara" - pro Stonerocka), tu kódovanou a rusismy zaplněnou řeč minority, která se v Polsku 70. let musela přece jen skrývat ještě víc než dneska. Taky za to překladatel dostal cenu Jiřího Levého určenou mladým překladatelům. Jinak v knize je spousta vtipnejch narážek na celý ten polský romantický kýč a mesianistický patos (to píšu zvlášť pro Nikoma); báječně si například dělá srandu ze Slowackého. Ale vcelku je to spíš smutné čtení: pro divnou osiřelost postav, prázdnotu jejich životů a nenaplněnost jejich osudů...
A ta recenze v Respektu se fakt povedla.
_________________
Jako občané svobodné společnosti máme povinnost kriticky nahlížet na svůj svět. (Tony Judt)
Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on. (Přísloví, XXVI, 4)

[Waky]

Podle anotace vypadá opravdu dobře.
Bohužel ji nemají v knihovně.
Vypadá tak dobře, že přemýšlím, že si ji koupím.
_________________
Co je dobré nebo obsahuje kvalitu "dobra", má za následek "pravdu". Pokud tomu tak není, můžete si být jisti, že ta věc není krásná, i když může pořád ještě být vodotěsná.Woody Allen

[sengge]

Zatím jsem nečetl, ale vypadá to zajímavě. Kopíruju anotaci ze stránky vydavatele. Recenze je např. v aktuálním čísle Respektu (2008/4).

Michal Witkowski: Chlípnice

Román Chlípnice wrocławského prozaika, kritika a publicisty Michała Witkowského (1975) byl bezesporu jednou z hlavních literárních událostí loňského roku v Polsku. Okamžitě vzbudil vlnu zájmu, horečnatá diskuze se vedla na stranách všech velkých periodik, v televizi i na internetu. Proč? Především díky tématu, které Witkowski zvolil: zaniklý svět nočních parků 70. a 80. let, ruských kasáren, špinavých nádraží a páchnoucích veřejných záchodků, portréty zženštilých, „vykroucených“ homosexuálů, žijících sexem a pro sex. Mizející „vyšší sféry dna“, viděné očima dvou starých břichatých „tetek“, oslovujících se ženskými jmény Patricie a Lukrécie. Jejich nostalgické vzpomínky na doby socialismu, kdy „každý měl co jíst a kde spát“, jejich ztracenost v dnešním světě, kterému nerozumějí. Knihu lze přirovnat k dílu Jeana Geneta či Witolda Gombrowicze, a to nejen díky tomu, o čem vypovídá, ale i díky tomu jak. Witkowski má neobyčejnou schopnost vyprávět, portrétovat, vytvářet osobité kouzlo, napínat, ošklivit, bavit i dojímat, ovšem budí také rozpaky konzervativní většiny, což ve své době činili jak Genet, tak Gombrowicz. Witkowski výborně a přesvědčivě naplňuje marnou snahu našich autorů zpodobit tvář života v postkomunistické zemi.