Gay komunita
     
         
         
 
Home Registrace FAQ Seznam uživatelů Uživatelské skupiny Posledních 50  
  Soukromé zprávy Přihlášení  
   
 
 
Obsah fóra Gay komunita Nezařaditelné Fortisovo vlákno
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
      Časy uváděny v GMT + 2 hodiny  
Zaslat odpověď Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5, 6  Další

čt leden 28, 2016 8:12 pm
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Re: Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou? Citovat

fortis napsal:
Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. ... Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.

Fortis for President!

(ovšem až se doučí pravopis, lhaní nestydaté, alkoholismus a obžerství).
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt leden 28, 2016 5:49 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou? Citovat

Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou?

Pokud k těm nejextrémnějším projevům islámského světa patří sebevražedné atentáty, tak k těm nejextrémnějším projevům nemohoucnosti a slabosti současné Evropy patří sebevražedná dobročinnost.

V čem se skrývá příčina tohoto stavu? Kde hledat kořeny pseudohumanizmu, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje identitu evropských národů?

K pochopení příčin se musíme podívat do minulosti. Dnes je již Evropa ateistická a materialistická. Dnes už podlehla konzumnímu způsobu života. Ale poměrně v nedávné době tomu tak nebylo. Tehdy byla Evropa křesťanská. Věřila v Boha a duchovní snažení lidí bylo přirozenou součástí jejich způsobu života.

Avšak právě v zmiňovaném duchovním snažení došlo svého času v zásadní chybě. K velkému omylu, který v současnosti, i přes dnešní ateismus a materialismus, podprahovým způsobem prorůstá do již zmíněného,​ ​pseudohumanistického přístupu politiků a evropských institucí k imigrantům. Jde o neblahé dědictví změkčilého křesťanství, které se v současné ateistické době transformovalo do falešného principu přehnané tolerance a sebevražedné dobrosrdečnosti.

Dříve, než začneme se samotným objasňováním třeba ale zvlášť zdůraznit, že křesťanství jako takové patří k vrcholům duchovních snah na naší planetě. Vše, co Evropa dosáhla a co tu dnes máme bylo vybudováno právě na jeho základě a prostřednictvím hodnot, s ním úzce spojených.

Křesťanství ve své zdravé a pravé podobě bude totiž vždy představovat učení, které pokud je reálné aplikované do života, musí mít ten nejblahodárnější vliv na celkový osobnostní rozvoj každého jednotlivce i celé společnosti.

Je však třeba podotknout, že křesťanství musí nutně zůstat zdravé a pravé. Pokud se totiž jeho učení zakalí a dostanou se do něj různé omyly a chyby, musí pak takto znehodnocené učení přivést lidi i celou společnost do neštěstí. A tomu žel v současnosti dochází právě v podobě sebe destruktivního humanismu.

Takže pojďme k podstatě celého problému. Dokonale ho ilustruje nápis nad vstupní branou jistého chrámu, kde bylo napsáno: Bůh je Láska.

V této jediné krátké větě, kterou nikoho ani nenapadne považovat za mylnou se skrývá celá tragédie křesťanského světa, jakož i tragédie současné Evropy. Tato věta totiž není pravdivá! Neboť Bůh vždy byl, vždy je a navždy zůstane Láskou a Spravedlností! Nedílnou jednotou Lásky a Spravedlnosti!

Vždyť přece již samotné sestavení Bible tomu jasně nasvědčuje. Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon představuje Zákon Spravedlnosti. Spravedlnosti přísné a až drsné.

Nový Zákon je Zákon Lásky. Lásky tolerantní a odpouštějící. No a to pravé a správné může vzejít jedině ze vzájemného spolupůsobení obou principů. Jedině tak může vzniknout harmonie.

Dokonce i Ježíš, jak část Boží Lásky zvlášť zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Nebo doplnit! Nepřišel tedy spravedlnost Starého Zákona negovat, ale završit poznáním principu lásky k bližnímu, aby lidstvo v harmonickém spolupůsobení obou principů mohlo dospět k harmonii.

Žel dnešní křesťanství zmíněné Ježíšova slova jakoby nebralo na vědomí. Jen jděte do jakéhokoliv z křesťanských chrámů a pozorně poslouchejte. Uslyšíte hlavně a především o lásce. Princip spravedlnosti byl odsunut kamsi stranou, jako by ho Ježíš svým učením skutečně zrušil. Jakoby ho svým učením potřel. Křesťané tedy žel sklouzly přesně k tomu, před čím jich Kristus varoval: uvízli v lásce a potřeli spravedlnost.

Avšak pokud spravedlnost bez lásky musí být nutně tvrdá a přísná, naopak láska bez spravedlnosti se musí nutně stát slabošskou a změkčilou.

Správné působení těchto principů najdeme třeba v ideálním působení muže a ženy. Muž by měl reprezentovat princip spravedlnosti a spravedlivé přísnosti. Žena naopak princip lásky a laskavé tolerantnosti. No a z takového ideálního vzájemného působení muže a ženy má vzejít pravý a zdravý harmonický vztah, který je nejvhodnější půdou pro správnou výchovu příští generace.

Žel, jednostranné zaměření se křesťanství pouze na princip lásky z něj učinilo náboženství změkčilosti a slabosti. No a právě tento nezdravý postoj se v novodobé, ateistické a materialistické současnosti transformuje do slabosti a změkčilosti evropské politiky vůči imigrantům.

Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. A pastýři křesťanských církví už ani nejsou schopni vnímat smrtelné nebezpečí zániku vlastní víry, která ve své změkčilosti nebude schopna odolat rozpínavosti islámu. Islámu, jako náboženství se silným akcentem spravedlnosti, kterému žel naopak chybí právě láska.

Jak se tedy, na základě všech výše uvedených skutečností postavit k praktickému řešení problému imigrace. Jak se k němu postavit z hlediska hodnot skutečného a pravého křesťanství?

Pokud dnes představitelé církví a politici mluví o lásce k bližnímu, kterému je třeba pomáhat v jeho neštěstí je to v pořádku. Je to správné, křesťanské, lidské a humánní. Ale je to jen jedna strana mince! Pokud totiž bereme v úvahu lásku, je nutně vzít v úvahu i spravedlnost. Dokonalou Spravedlnost Boží, prostřednictvím které je každému jednotlivému člověku na této zemi určeno jeho zrozením přesně to místo na zemi, ten národ a ty poměry, které mu přísluší. Dokonalá Spravedlnost Nejvyššího totiž každému z nás určí, kde se narodí a tedy kde má žít a kde se má hmotně, osobnostně i duchovně rozvíjet.

Toto je třeba jednoznačně respektovat, protože takhle to přece určuje autorita Nejvyšší! Neboť ať jsou už poměry, do kterých jsme se zrodili jakkoli těžké, právě v konfrontaci s nimi může naše osobnost správným způsobem růst a po všech stránkách se vyvíjet.

Pokud to ale člověk nerespektuje a z nejrozličnějších důvodů odchází někam jinam, protiví se vůli Vyšší Spravedlnosti a duchovně tím ztrácí, protože v nových poměrech není jeho osobnost vnějšími podmínkami tak ideálně stimulována, jakoby to bylo pro jeho osobní a duchovní růst potřebné.

Vždyť nakonec, což je člověku prospěšné, pokud by se i měl pozemsky lépe, pokud tím uškodí své duši? Pokud sice žije v blahobytu, ale duchovně při tom ztrácí? Neboť ačkoli se i svou emigrací prozatím vyhne poměrům, které mu určila Vyšší Spravedlnost jeho zrozením na zemi, příště se bude muset ocitnout v poměrech ještě mnohem těžších. Nebo si člověk snad myslí, že je schopen přelstít dokonalou Spravedlnost Boží?

Celkem prakticky to znamená, že na základě zohlednění principu spravedlnosti je nepřípustná jakákoliv imigrace za účelem zlepšení svých životních poměrů. Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.

Dočasná pomoc v duchu křesťanské lásky, v duchu lidskosti a humanismu má být poskytnuta pouze imigrantům, kteří utíkají ve strachu o holý život. Má jim být poskytnut dočasný azyl a to dokud se poměry v jejich zemi neupraví natolik, aby se mohli vrátit zpět. Ze strany světové veřejnosti má být proto vyvíjené úsilí, aby se životní poměry v takových zemích co nejdříve upravili.

Takovým způsobem bude pak učiněno zadost i lásce, která pomáhá jiným v jejich nouzi, ale i spravedlnosti, která dbá o to, aby každý prožíval svůj život na místě, kde se narodil.

V dodržování principů pravého křesťanství, které bere na zřetel jak Lásku, tak i Spravedlnost spočívá tedy správné řešení problematiky imigrace.

Pokud však budeme problém řešit jinak, rozumově, pseudohumanisticky, změkčile a slabošsky, v příkrém rozporu s harmonií, spočívající v jednotě principů Lásky a Spravedlnosti, přinese nám to pouze problémy, společenské pnutí, konflikty, či dokonce kulturní i hmotnou destrukci celé Evropy.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

pá prosinec 25, 2015 7:17 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Jaký je smysl stáří a čekání na smrt? Citovat

Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?

Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.

Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?

Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.

Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.

Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.

Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?

Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.

Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.

Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.

Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.

Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.

Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.

Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.

Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.

Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.

Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.

A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.

Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

pá listopad 27, 2015 5:48 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Proč vládne světu útlak? Citovat

Proč vládne světu útlak?

Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.

Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.

Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.

Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.

Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.

Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.

Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?

Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.

Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!

Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.

Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.

Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.

Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.

Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.

Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.

Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.

A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.

Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.

Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.

Bylo totiž napsáno: "Oko za oko, zub za zub!"

Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.

Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.

Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme, můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: "oko za oko, zub za zub" bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.

Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.

Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

pá říjen 30, 2015 7:41 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Začátek konce Evropy? Citovat

Začátek konce Evropy?

Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.

Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.

Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých "barbarů", aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.

Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.

Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.

Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, ​​konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.

Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.

PS. Pokud používám slovo "barbaři", které by se snad mohlo někoho dotknout třeba si uvědomit, že tímto slovem označovali starověcí Římané kulturně zaostalejší národy. Nicméně paradoxně, národy Římany označované jako barbaři se na úsvitu Římské říše ukázaly být vývojově mnohem životaschopnější a progresívnější než ti, kteří sami sebe považovali za nositele světové kultury. Na sklonku Římské říše se totiž nakonec stali morálními barbary samotní Římané a pro jejich vlastní, morální barbarství jich nakonec porazili a zničili právě ti, které oni označovali za méněcenné. I v těchto skutečnostech můžeme najít paralelu se současným děním v Evropě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

pá říjen 02, 2015 10:16 am
Autor Zpráva
Honza
šaman


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 4646
Bydliště: Čechy

Předmět: Re: Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné! Citovat

Václav napsal:
Správně. Hodnotné věci se nevnucují a nepodbízejí.

Tak! Já se taky nevnucuji a nepodbízím!
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt říjen 01, 2015 7:08 pm
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Re: Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné! Citovat

fortis napsal:
Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné!

Víte, co je, fortisi, zajímavé? Ten "úspěšný současný spisovatel, kterému dosud vyšlo 14 knih," sem dosud - nezván - nenacpal ani jeden svůj text nesouvisející s předmětem fóra. Chová se slušně: nechá čtenáře, aby si jeho knihy našli, pokud chtějí, sami. Slušnost, to je také hodnota.

fortis napsal:
Vždy se proto třeba ptát pouze na hodnoty!

Správně. Hodnotné věci se nevnucují a nepodbízejí.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt říjen 01, 2015 6:19 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné! Citovat

Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné!

Výška hodnot, o které usilujeme dává odpovídající míru hodnoty našemu vlastnímu životu. Snahou o nízké hodnoty je náš život nízko hodnotný a naopak, snahou o vysoké hodnoty se náš život stává vysoce hodnotným. Podívejme se tedy nyní, jak se tyto věci projevují v praxi.

V jistých regionálních novinách mě upoutal hrubými písmeny zvýrazněn, úvodní odstavec článku o úspěšném současném spisovateli, kterému dosud vyšlo 14 knih. V tomto úvodním odstavci stálo: "Proslavil se svými knihami s mafiánskou tématikou".

Skutečná cena a skutečný přínos každé věci se odvíjí od její hodnoty. Proto vždy v souvislosti se vším, s čím se v životě setkáme bychom se měli v první řadě ptát na hodnoty. Na to, jakou co má skutečnou hodnotu, a jestli to vůbec nějakou hodnotu má.

Pokud tedy tento princip uplatníme na zmíněnou větu z úvodního odstavce, zásadní otázka bude znít: Jaký skutečný přínos pro společnost a pro čtenáře mají knihy z mafiánskou tématikou? Vždyť kdo alespoň trochu nahlédl do takového druhu literatury musí přece vědět, že se v ní píše o spodině lidské společnosti. Píše se v ní o násilí, brutalitě, bezohlednosti, bezcharakternosti, podlosti, zvrhlosti a vše je nejednou rozepsané až do těch nejmenších detailů. Věrně a realisticky.

Pokud ale takový druh literatury patří mezi nejprodávanější a možná si na něm vybudovat své literární renomé, o čem to svědčí?

O čem tohle všechno svědčí? Jednoznačně o hodnotách, které lidi přitahují, které je zajímají a které je vzrušují. Svědčí to o velmi nízké hodnotové orientaci lidí, které přitahuje násilí, brutalita, zvrhlá tělesnost a spodina lidské společnosti.

Na jaké úrovni to vlastně duševně stojíme? Jsme sice vzdělaní, inteligentní, ale co naše duše? Co naše nitro, které má potřebu sahat po takových "hodnotách"? Jací vlastně jsme ve své nejvnitřnější podstatě a ve svém nejhlubším nitru?

Jsme stále stejnými, jako před tisíciletími, kdy nadšené davy dychtivě sledovali vzájemné vraždění se gladiátorů. Dodnes se na tom téměř nic nezměnilo! Dopředu jsme pokročili pouze vědecky a technicky. Morálně a mravně, z hlediska vyšších lidských a duchovních hodnot však zůstáváme stále téměř na stejné úrovni. Změnila se pouze vnější forma. Dychtivost po brutalitě, násilí a zvrhlosti zůstala, jenom uspokojována prostřednictvím knih, nebo filmů.

No a spisovatelé, kteří se chtějí zviditelnit, kteří chtějí být čtení a kteří se chtějí živit psaním, citlivě vnímají, po čem je poptávka. A tuto poptávku, tento požadavek a toto přání se snaží uspokojit. Snaží se dát čtenářům právě to, co žádají. No a na základě toho, do jaké míry a jak šikovně se jim to daří, do takové míry se stávají více, nebo méně úspěšnými spisovateli.

Jde tedy o jednoduchý princip poptávky a nabídky. A pokud nabídka přesně odpovídá poptávce, dostavuje se úspěch. Úspěch, prodejnost knih, ocenění a peníze.

Ale co hodnoty přátelé? Proč se nikdo neptá především na hodnoty? Na to, jaký je hodnotový přínos té které literatury pro společnost a pro čtenáře?

Vždyť pokud dáme stranou všechnu světskou slávu, pokud dáme stranou všechna čísla prodejnosti i všechna ocenění kritiky, zbývá pouze holá skutečnost, spočívající v uspokojování toho nejnižšího a nejubožejšího, co lidé v sobě mají. V tom spočívá celý takzvaný přínos. Spočívá v ještě větší degradaci již tak dost nízko nastaveného vnitřního života lidí.

Toto je holá pravda o takzvané literární tvorbě mnoha současných úspěšných autorů. Čtenářská veřejnost má co žádá a spisovatel má svou prodejnost, své renomé a své peníze. Skutečné hodnoty ani jednu, ani druhou stranu příliš nezajímají.

A přece by to mělo být všechno úplně jinak! Vždyť přece být spisovatelem je posláním! Vznešeným posláním, spočívajícím v zprostředkování vysokých a ušlechtilých hodnot, které čtenáře vnitřně zvedají, duševně povznášejí a ne je strhávají a degradují.

No a právě toto pozdvihování a povznášení společenského vědomí směrem k vyšším a vznešenějším hodnotám má být posláním skutečného spisovatele. Toto má být jeho cílem. V tomto spočívá jeho obrovský přínos pro společnost, která je jeho prostřednictvím pozdvihována na vyšší duševní, morální a mravní úroveň.

Skutečný a pravý spisovatel tedy přistupuje ke své tvorbě úplně jinak, protože se vnitřně orientuje úplně jiným směrem. Nestává se vnitřně citlivým vůči tomu, co je čtenáři žádané a nesnaží se jim v tom nadbíhat, ale stává se vnitřně citlivým směrem k tomu, co by je mohlo posunout duševně výše. Orientuje se k vyšším a vznešenějším úrovním bytí, odkud přijímá a pak literárně zpracovává obrazy toho, co je pro lidi skutečně dobré. Je jen samozřejmé, že půjde o hodnoty dobra, cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a lidskosti. Tedy o skutečné a pravé hodnoty!

V současné době duševně značně poškozených lidí se žel něco takového asi nesetká s velkým ohlasem. A možná, nebo zcela určitě to člověka ani neuživí. Nicméně takové literární dílo, opírající se o pravé hodnoty stojí ve skutečnosti mnohem výše, než desítky těch nejprodávanějších a nejčtenějších výtvorů, plných hodnotové prázdnoty, plytkosti a ubohosti.

Spisovatelé mají tedy na výběr mezi dvěma alternativami. Mezi tím, zda budou nositeli hodnot, nebo pseudohodnot. Mezi tím, zda budou duševně povznášet, nebo duševně degradovat. Mezi tím, zda se stanou strůjci vzestupu národa, nebo naopak, strůjci jeho úpadku.

Žel na naší zemi to měl vždycky těžké každý, kdo se držel hodnot a snažil se v jejich smyslu i působit. Takoví tvůrci dosáhli úspěchu mnohokrát až po své smrti. Jednoduše až tehdy, když lidstvo dospělo na o trochu vyšší duševní úroveň a bylo jich dílo schopno plně docenit.

Nicméně k tomu, aby na vyšší duchovní úroveň postoupit mohlo, bylo třeba právě pozitivního působení osvícených tvůrců na jejich vědomí. A to nejednou i za cenu nepochopení. Kdyby totiž takových tvůrců nebylo, nebylo by ani žádného skutečného duševního vzestupu.

Kdo tedy takto koná, vydává svědectví o velikosti vlastního ducha a také svědectví tom, že mu jde o dobro národa i lidstva.

Kdo však koná jinak, vydává svědectví o vlastní duševní malosti. A až jednou nakonec přijde čas velkého účtování, bude se pak muset zhroutit tam, kam svou literární tvorbou čtenáře směřoval. Do hlubin! Do hlubin plných brutality, násilí a tělesných zvráceností.

A když se pak jeho duše ocitne na pokraji této hlubiny, pak mu nepomohou ani počty prodaných knih, ani ocenění, ani peníze. Poté, jak ve skutečnosti již nyní, právě v této chvíli, budou rozhodovat pouze pravé hodnoty, které jsou základní podmínkou pozdvižení života na zemi, či dokonce i na takzvaném onom světě.

Vždy se proto třeba ptát pouze na hodnoty! Na to, co hodnotu skutečně má a co ji nemá. Toho, co ji má se je pak třeba držet a to, co ji nemá třeba odvrhnout. Třeba to zavrhnout, protože pokud to neuděláme, budeme kvůli našemu hlubokému duševnímu znehodnocení nakonec zavrženi my samotní.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po září 07, 2015 11:20 am
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Re: Tragédie institucionalizované víry Citovat

Není on "příliš rozumovým a ješitným" hlavně ten, kdo se domnívá, že právě jemu se zjevuje Pravda autentická, zatímco jiným, zejména ovšem "autoritám", se zjevuje pochybená, nebo rovnou žádná? A nemohl by se někdo kompetentní přimluvit, aby byla fortisovi vnuknuta i pravda o českém pravopisu?

Problém s přijetím autorit je ovšem v každém případě typickým příznakem puberty, a buďme tedy rádi, že fortis se v tomto ohledu nevymyká obvyklému.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

pá září 04, 2015 4:57 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Tragédie institucionalizované víry Citovat

Tragédie institucionalizované víry

Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po srpen 03, 2015 8:46 pm
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Re: Názor na voľnú lásku Citovat

fortis napsal:
To znamená, že už nečistá myšlienka na iné pohlavie, myšlienka iba pripúšťajúca možnosť cudzoložstva sa cudzoložstvu rovná. ... Pravý, začínajúci vzťah medzi dvomi osobami opačného pohlavia nemá byť totiž stavaný na vzájomnej telesnej príťažlivosti tak, ako je tomu dnes, ale jeho základným predpokladom má byť duševný súzvuk dvojice. Alebo inak povedané, splynutie duší.

Vida, fortisovi už konečně došlo, že píše na fórum pro gaye, a aby se vlichotil, myšlenky na stejné pohlaví z cizoložna vyloučil. Podle fortise gayové na žádné splynutí duší čekat nemusí. To by mne zajímalo, co by na to řekl nějaký skutečný křesťan. Hlasatelé hesla "Bůh, vlast, rodina" to nejspíš vyloží tak, že gayové stejně půjdou rovnou do pekla (snad jen s malým předcházejícím výletem s růžovým trojúhelníkem), takže je zbytečné, aby se snažili.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po srpen 03, 2015 7:30 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Názor na voľnú lásku Citovat

Názor na voľnú lásku


Prevažná väčšina dnešných mužov a žien jedná vo vzťahoch medzi sebou spôsobom, ktorý možno definovať ako voľná láska. Alebo snáď ešte výstižnejšie, voľný sex. Medzi vzájomne sa poznávajúcou dvojicou k nemu totiž dochádza už po prvých stretnutiach, ak nie dokonca pri úplne prvom osobnom styku. Pár desiatok rokov nazad bolo takéto niečo ojedinelé, avšak takzvaný „pokrok“ nemožno zastaviť. Ľudia modernej doby žijú rýchlo a vo vzájomných vzťahoch medzi pohlaviami sa už takmer natrvalo udomácnilo to, čo možno nazvať voľnou a neviazanou láskou.

Ale napriek súčasnému trendu sú tu aj iné názory. Snáď nemoderné, avšak opierajúce sa o niečo vyššie. Názory, snažiace sa klásť na ľudí o trochu vyššie nároky, neponechávajúc ich napospas ich sklonu k pudovosti, zmyselnosti a telesnosti.

Sú to samozrejme ony, v dnešnej dobe tak nepopulárne, ale nadčasové, základné ľudsko – morálno – etické princípy, obsiahnuté v Desatore. V súvislosti s našou problematikou tam narazíme hneď na dve prikázania: Nezosmilníš a Nebudeš žiadostivý ženy blížneho svojho. Ide o naozaj jednoduché príkazy a odporučenia, zrozumiteľné absolútne každému, kto sa chce vo svojom živote riadiť vyššími princípmi a nechce sa stať otrokom svojej pudovosti.

Taktiež neskôr ani Ježiš nijako nezľavoval s týchto požiadaviek Svetla na človeka, ale naopak, ešte ich dokonca radikalizoval. Napríklad v súvislosti s prikázaním Nezosmilníš riekol: „Bolo povedané Nezosmilníš! Ja vám však hovorím: Kto žiadostivo vzhliadne na ženu, už s ňou scudzoložil vo svojom srdci.“

To znamená, že už nečistá myšlienka na iné pohlavie, myšlienka iba pripúšťajúca možnosť cudzoložstva sa cudzoložstvu rovná. Takáto myšlienka je teda už cudzoložstvom bez ohľadu na to, či došlo aj k jeho fyzickej realizácii. Ak to však dospelo až tam, potom sa ešte znásobuje vina človeka vo vzťahu zákonom k vyššej Moci, dávajúcej celému bytiu morálno etický rozmer.

No a oproti týmto, celkom jasne znejúcim požiadavkám Svetla na bytosť zvanú človek stoja názory ľudí takzvanej modernej doby, nadbiehajúce ľudským slabostiam,  sklonu k nízkosti a živočíšnej malosti, ktorých manifestáciou je to, čo sa vo všeobecnosti nazýva voľnou láskou. Deštruktívnosť takýchto praktík na spoločnosť je však nepopierateľná, čoho svedectvom sú katastrofálne ukazovatele rozpadu partnerských vzťahov.

Pravý, začínajúci vzťah medzi dvomi osobami opačného pohlavia nemá byť totiž stavaný na vzájomnej telesnej príťažlivosti tak, ako je tomu dnes, ale jeho základným predpokladom má byť duševný súzvuk dvojice. Alebo inak povedané, splynutie duší.

No a táto duševná jednota, prostredníctvom ktorej vzniká medzi partermi harmonické doplnenie, takýto stav súzvuku duší potom jednoducho vylučuje niečo podobného, ako neveru, či telesnú túžbu po inom mužovi, alebo žene. Vylučuje ju preto, lebo partneri vyciťujú, že prežívanie takéhoto druhu harmónie duší stojí rádovo omnoho vyššie, ako prežívanie telesného pôžitku pri náhodilých stykoch.

K telesnému spojeniu by teda malo dochádzať iba v prípade dosiahnutia spomínanej duševnej harmónie. Ak totiž takáto harmónia nejestvuje, nijaké sexuálne zážitky ju nemôžu nahradiť. Lebo ak sa dvojice telesnosti dostatočne nabažia, zrazu zistia, že ich už takmer nič nespája a odchádzajú od seba. Žiaľ, odchádzajú od seba mnohokrát iba preto, aby hľadali svoje šťastie v novom, rovnako povrchnom vzťahu.

Voľná láska je falošná cesta, ktorá nám nikdy neprinesie šťastie a želaný stav partnerskej harmónie, pretože prostredníctvom voľnej lásky nemožno dosiahnuť ničoho, čo by bolo hodnotnejšieho, alebo trvalejšieho charakteru.

Z tohto dôvodu by bolo užitočné omnoho viac hovoriť verejnosti a predovšetkým mladým ľuďom o skutočných kritériách pravého vzťahu, s ktorých najdôležitejším je vzájomná duševná harmónia a duševný súlad partnerov. Nesprávne predstavy o voľnej láske, snažiacej sa čo najrýchlejšie siahať po zmyselných zážitkoch, mylné predstavy o voľnej láske, ktorých sú plné knihy, časopisy, filmy, ako i život sám totiž nemôžu nikomu priniesť nič dobrého, ani nič trvalejšieho.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po červenec 06, 2015 3:13 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Co chybí sexuální výchově? Citovat

Co chybí sexuální výchově?

Co podstatného chybí současné koncepci sexuální výchovy? Proč tak pobuřuje určité skupiny obyvatelstva? A nejen u nás, ale i na západě? Proč i na tak pokrokovém západě projevují někteří rodiče ostrý nesouhlas a svým odmítáním účasti dětí na vyučování se nejednou dobrovolně vystavují státní perzekuci? Ve vyhrocené podobě dokonce až vězení?

Už jen při zběžném pohledu na pár obrázků, nacházejících se v učebnicích sexuální výchovy třeba v norských, nebo německých školách začínáme odpověď tušit.

Odpor se zvedá proto, že lidé, kteří nejsou dosud zcela otupělí morálním úpadkem společnosti jasně vnímají, že v dětech jsou prostřednictvím současného pojetí sexuální výchovy cíleně prolamované a destruované všechny hranice zdravého studu. Že je v nich prostřednictvím vulgárně exaktní racionality potlačován stud, který v souvislosti s těmi nejintimnějšími věcmi přirozeným způsobem pociťuje každá normální lidská bytost.

Všechny sexuální aktivity, ba dokonce i ty méně standardní mají být považovány za zcela normální a rovnocenné. Moderní a vzdělaný člověk má o nich vědět a nemá mu dělat žádný problém otevřeně o nich hovořit tak, jak se mluví o těch nejpřirozenějších lidských potřebách, jako je jídlo, odpočinek, zájmy a podobně.

Jistěže je třeba, aby byl mladý a dospívající člověk informován i v této oblasti, avšak rozhodující roli zde má sehrát správná míra mezi potřebou informovat a zdravým přirozeným studem, který pociťuje každý normální člověk, když se začne mluvit o intimních věcech. Mezi těmito dvěma polohami, a zvláště ve vztahu k dětem a dospívajícím, musí existovat citlivá rovnováha. Rovnováha mezi respektováním přirozeného studu a nutností informovat.

No a právě v nerovnováze těchto dvou aspektů spočívá velká část celého problému, protože onou potřebou informovat je v mladých lidech vulgárně racionalistickým způsobem doslova převálcované jejich přirozené pociťování studu. Je potřené jako něco prožitého a v dnešní moderní době už zastaralého.

Nicméně právě toto je jedním z největších zločinů, který je v současnosti páchán na dětech a mladých lidech. Je to zločin, spočívající v destrukci studu, který naopak má být respektován, kultivován a podporován, jako jedna ze základních složek harmonicky rozvinuté a morálně pevně stojící osobnosti.

Žel, současné vnímání studu je typickým odrazem hodnotového systému dnešní konzumní společnosti ateistického a materialistického charakteru. Vrcholným ideálem tohoto systému je totiž užívání si. Vše životní úsilí takovýmto způsobem smýšlejících a jednajících lidí se upíná především k získávání finančních prostředků, jejichž dostatkem si může člověk zajistit tu nejširší škálu možností, jak si co nejlépe a po všech stránkách užít svého života.

Za účelem užívání si získává většina lidí nutné finanční prostředky svou prací, ale dá se k ním samozřejmě dojít i jinak, pokud je člověk "chytrý". Existuje totiž stále se rozrůstající skupina lidí, kterým nic neříkají žádné etické, či morální kritéria. Vždyť z hlediska hodnot dnešní společnosti je důležitá především výška konta a tedy solventnost. To, jakými prostředky člověk tohoto cíle dosáhl je důležité již méně, nebo je to docela nepodstatné.

A aby člověk mohl být zcela neomezeným ve svém základním právu užívání si všech radostí života, je snahou konzumní společnosti odstranit v tomto směru všechny omezující překážky. No a v souvislosti s naší konkrétní problematikou lidské sexuality je to pociťování studu, který začal být považován za něco svazujícího, překážejícího a nemoderního.

O tom, že je to právě takto a ne jinak svědčí například oblast rovnosti manželských svazků homosexuálních partnerů, nebo dokonce možnost svobodné volby příslušnosti k určitému pohlaví. Není tedy vůbec rozhodující, jakého pohlaví člověk je, ale jak se on sám cítí. Jednoduše řečeno, cílem materialistické společnosti je odstraňování všech bariér a omezení, které by člověku mohly potencionálně překážet v jeho užívání si.

Co je však onen stud, který tak velmi vadí sociálním inženýrům dnešní doby?

Je to něco, co máme v sobě v souvislosti s sexualitu hluboce zakořeněné. Je to něco, co člověka vůbec dělá člověkem a co nás odlišuje od zvířat. Zvíře totiž stud nepociťuje, ale člověk ano.

Proč?

Protože stud je projevem vyšší, lidské podstaty! Protože je to něco, co pochází z nejhlubšího, duchovního jádra naší osobnosti, které přesahuje tuto hmotu a toto naše fyzické tělo. A ono nejhlubší duchovní jádro člověka, pocházející a přicházející z duchovních oblastí bytí se právě prostřednictvím studu odmítá ztotožnit s fyzickým tělem, pocházejícím z evolučního vývoje a proto v sobě nesoucím určité zvířecí pudy, mezi které patří i pohlavní pud a s ním související sexualita.

Úkolem studu je zušlechtit pud a posunout ho na kvalitativně mnohem vyšší úroveň. Vůbec to neznamená celibát, ale mnohem ušlechtilejší přístup k vlastní sexualitě. Znamená to posun ke skutečné lidské výšce a plnohodnotnosti. Stud má člověku sloužit jako určitý barometr, jasně mu vymezující hranice jeho lidské důstojnosti. Je to však samozřejmě možné pouze tehdy, když člověk dbá na svůj stud jako na určité základní vodítko. Pokud na něj nedbá, staví se proti své nejvyšší a nejvnitřnější duchovní podstatě a klesá na úroveň zvířete, protože se ztotožňuje se zvířecími pudy svého fyzického těla a tyto považuje za rozhodující a určující.

Současné pojetí sexuální výchovy s jejími racionalistickými výklady, bez poznání a pochopení velké ceny nezbytného protipólu, spočívajícím v zdravém stude, který je schopen udržet naše sexuální chování na výši hodné člověka, takové pojetí sexuální výchovy je škodlivým způsobem jednostranné a ve skutečnosti jde o otevřenou bránu k něčemu zvířecímu.

A právě disharmonie mezi čistě technickým objasňováním sexuality a úplným potlačením studu představuje nezdravou a škodlivou jednostrannost, která vadí ještě zdravě cítícím lidem a rodičům. Rodičům, kteří se nenechali převálcovat konzumními hodnotami společnosti a kterým záleží na přirozeném vývoji jejich dětí, respektujícím jejich osobní pociťování studu.

Sexuální výchova, omezena převážně na technické poučení, v níž absentuje poznání účelu zdravého studu, dávajícího morálně etický rozměr lidské sexualitě, taková sexuální výchova je zločinem na mladé generaci. Je terorem konzumu, ateismu a materialismu, namířeným proti skutečné, nejhlubší a nejvnitřnější duchovní podstatě člověka, projevující se zdravým studem.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

út červen 09, 2015 9:42 am
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Re: Uplatnění Božích vlastnických práv! Citovat

Fortisi, ověřil jste si platnost svých tvrzení v katastru nemovitostí?
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po červen 08, 2015 7:17 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Uplatnění Božích vlastnických práv! Citovat

Uplatnění Božích vlastnických práv!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Tato slova žel platila v lidské společnosti vždy a platí v ní i dnes v demokracii. Pokud jsme totiž někde zaměstnáni, musíme bezvýhradně plnit všechno to, co od nás zaměstnavatel požaduje. Pokud projevujeme s něčím nespokojenost, nebo dokonce otevřeně kritizujeme vedení může se nám snadno stát, že o práci přijdeme. Oficiálně se pak samozřejmě vždy najde nějaká obecně akceptovatelná příčina, proč jsme museli být propuštěni. Ve skutečnosti však budou všichni vědět, že k tomu došlo proto, že jsme si otvírali ústa.

Takhle nějak to v životě kolem nás reálně funguje, ať si to už chceme přiznat, nebo ne. Na kom jsou lidé závislí a dává jim práci, čili chléb, toho vůli a požadavky musí plnit. Když ji plnit nechtějí, mohou si hledat nový způsob obživy.

Pokud je však náš zaměstnavatel lidský, čestný, spravedlivý a chápavý, tehdy většinou plníme jeho příkazy rádi a zcela samozřejmě, protože jsou moudré a přinášejí prospěch oběma stranám.

S odvrácenou tváří tohoto rčení se však setkáme zejména tehdy, pokud je zaměstnavatel nelidský, nespravedlivý, nečestný a bezohledný. Ale ani tehdy si člověk většinou neporadí a musí se přizpůsobit, pokud nechce přijít o práci.

Proč o tom všem mluvíme? Protože lidstvo si dosud neuvědomovalo a nechtělo žádným způsobem připustit, že výše zmíněné úsloví, které má v lidské společnosti své diskutabilní mravní a morální limity, že toto úsloví platí absolutně bezvýhradným způsobem ve vztahu tvora k jeho Tvůrci. Tedy ve vztahu člověka k Bohu!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Obsah tohoto rčení můžeme do určité míry najít i v podtextu prvního, a tudíž nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího přikázání, které nám dal Stvořitel.

"Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít žádné jiné bohy, kterým by ses klaněl." Tyto zásadní slova, které si mnozí lidé dosud nedali námahu správně pochopit znamenají asi toto:

Hospodin je Stvořitelem všeho ve stvoření a tedy i tebe člověče! Toto stvoření vzniklo z jeho Vůle a z jeho Vůle v něm smíš existovat. Je to tedy jeho Vůle, která je určující a rozhodující pro vše, co se nachází ve stvoření.

Člověče, chléb z rukou Hospodina jíš, v jeho stvoření žiješ a proto si povinen respektovat jeho Vůli. Si povinen poznávat ji a podřídit se jí! To je ona píseň, kterou se musíš naučit zpívat!

Poznání Vůle Nejvyššího a tvůj život podle ní má být tedy písní chvály, kterou máš vzdávat díky Bohu, tvému ​​Stvořiteli. Dík za výsadu smět existovat v jeho stvoření. Neboť on jediný má skutečnou moc, on jediný je určující a jedině jeho Vůle je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A protože Hospodin je Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým, člověk by s plněním jeho Vůle neměl mít absolutně žádné vnitřní problémy.

A onen Stvořitel, jako jediný oprávněný Majitel a Vlastník celého stvoření již celá tisíciletí trpělivě čeká na to, aby lidé tyto zásadní skutečnosti konečně pochopili. Nicméně oni neustále odmítali a odmítají zpívat píseň toho, koho chléb jedí a z koho milosti žijí. Takový postoj je obzvláště nepochopitelným proto, neboť jak již bylo řečeno, Hospodin je přece Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým a plnění jeho Vůle má schopnost vnést do lidských srdcí dobrotu, spravedlnost, lásku, ušlechtilost i blažené štěstí.

Čas milostiplným čekání na změnu postoje lidí však není nekonečný! Jednou nakonec skončí a Hospodin pak upře právo na chléb každému, kdo se za dlouhá tisíciletí jeho trpělivého čekání nenaučil zpívat jeho píseň. Píseň chvály plnění Vůle Nejvyššího ve svém každodenním životě!

Takovým lidem bude pak upřené právo na jejich bytí, protože všechno, co smí existovat v Božím stvoření je povinné respektovat jeho Vůli. Neboť z této Vůle stvoření kdysi vzniklo a ní je neustále udržované. A všechny ty tisíciletí života na zemi byly lidem darovány pouze k tomu, aby pochopili a ve svých životech zrealizovali tuto nejelementárnější a nejzákladnější pravdu všech pravd.

"Buď Vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!" Tato Kristova slova nám přece jasně napovídají, že svatá Vůle Nejvyššího má být pro nás zde na zemi i mimo této země vždy rozhodující. Že jí máme podřídit všechno své myšlení a cítění, všechna svá slova i činy. Každý, kdo vyslovoval tato Kristova slova nimi přece sliboval Nejvyššímu, že se bude vždy právě takto snažit jednat.

Ale převážná většina lidských slibů zůstala sliby prázdnými. Nechtěli jsme a nenaučili jsme se zpívat vznešenou píseň plnění Boží Vůle, která by musela přetvořit život na zemi v rajskou zahradu.

Všichni tito proto nakonec přijdou o právo na vědomé bytí ve stvoření, které bylo lidmi považováno za samozřejmost. Přijdou o něj proto, aby ve své nepolepšitelné svévoli neustále nezraňovaly ostatních, nezpůsobovaly jim utrpení a ustavičně nevnášeli disharmonii do chtěné harmonie univerza.

Je vskutku těžko pochopitelné, proč lidstvo nikdy nechtělo zpívat tuto vznešenou píseň, ale vydalo se na cesty zla, nespravedlnosti, nelásky a neušlechtilosti. Tím se ale vzdálilo od štěstí a míru, které není schopno najít, protože nechce a neusiluje o poznání a plnění Vůle Nejvyššího.

Této svévoli lidstva je však určen konec! Smět dále setrvávat ve stvoření budou moci pouze ti, kteří zpívají vznešenou píseň plnění Vůle Nejvyššího. Jedině oni budou mít i nadále právo jíst chléb z Božích rukou.

Neboť pokud dosud v tomto směru stále měli lidé možnost svobodné volby, od určité hranice se ono svobodné "máš" a "můžeš" změní na nekompromisní "musíš"! Musíš, nebo ztratíš právo na další existenci!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

út květen 12, 2015 9:51 am
Autor Zpráva
Tom_c
guru++


Založen: 20.6.2013
Příspěvky: 936

Předmět: Citovat

Vašulíne, proč do všeho musíš zatahovat naši ubohou politiku, i když je to úplně mimo kontext? Takhle nějak si představuju smysluplnou reakci:

Honza napsal:
Hele, nic proti tomu, ale ty ten sex tak děsně komplikuješ, že kdybych se tím měl řídit, tak si pro samý filozofování ani nevrznu. Smile


Hele Honzo, alespoň bys měl o milion procent míň ponižující výmluvu. Že si nevrzneš kvůli inkontinenci, protože si nesmíš sundat plínu na víc než dvě minuty, je opravdu smutný. Sad Sad
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

út květen 12, 2015 12:01 am
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Re: Jiný a zvláštní pohled na sexualitu Citovat

Honza napsal:
tak si ... ani nevrznu.

Dle všeho to je cíl fortisova textu. A taky prý radši nemáš v okamžicích prostých tělesných žádostí vysílat prchavé pohledy nahoru, nic pěkného tam stejně neuvidíš.

Já spíš myslím, že tu z toho fortis začíná dělat WikiLeaks, spíš BuznaLeaks, protože za tou přehršlí slov je zamaskováno vyzrazení státního tajemství. Nejmenovaný bývalý premiér, jak známo, po opuštění funkce zázračně zbohatl. Povrchní myslitel by se třeba dohadoval, že působením strýčka Vika II., ale od fortise se dočítáme, že důslednou sexuální abstinencí nabyl věšteckých schopností, a díky nim udělal první ranou ten zázračný kšeft v oboru, v němž nikdy nepůsobil. Což se ovšem před občany utajuje, protože kdyby všichni sexuálně abstinovali a začli věštit, těch milionů tu pro všechny dost není.

Na druhé straně je v tom pro zdejší nestykatele naděje: jen tak dál - aspoň zbohatnete.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po květen 11, 2015 9:06 pm
Autor Zpráva
Honza
šaman


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 4646
Bydliště: Čechy

Předmět: Re: Jiný a zvláštní pohled na sexualitu Citovat

fortis napsal:
Jiný a zvláštní pohled na sexualitu ...


Hele, nic proti tomu, ale ty ten sex tak děsně komplikuješ, že kdybych se tím měl řídit, tak si pro samý filozofování ani nevrznu. Smile
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po květen 11, 2015 7:21 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Jiný a zvláštní pohled na sexualitu Citovat

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po duben 20, 2015 8:10 pm
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Re: Proč je současné pojetí emancipace špatné? Citovat

Fortisi, dnes Ti poděkuji za tuto myšlenku:

citace:
Dnešní pojetí emancipace je ve skutečnosti ponižováním ženského světa, protože to mužsky aktívní se staví za vzor, ​​čímž je nepřímo řečeno, že ženský druh působení je méněcenný a emancipovat se pro ženy znamená vyrovnat se mužům. Skutečná a pravá emancipace však spočívá v něčem úplně jiném! Spočívá v rovnoprávnosti osobnosti muže a ženy se všemi jejich rozdílnostmi a specifiky, protože oba druhy působení jsou pro vytvoření harmonie třeba stejným způsobem.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

po duben 20, 2015 7:55 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Proč je současné pojetí emancipace špatné? Citovat

Proč je současné pojetí emancipace špatné?


Lidé se nestarají o zákony univerza, ale řídí se podle svých vlastních pravidel. Toho důsledkem však nemůže být nic jiného, než něco scestné. Něco úplně mimo reality. A je smutné, že právě tímto způsobem je mimo od skutečné reality i emancipace.

Je tomu tak z toho důvodu, že její dnešní pojetí nerespektuje jeden z důležitých univerzálních Zákonů, a sice Zákon doplnění celku. Tento Zákon funguje na principu přitažlivosti dvou protikladných částí, spojujících se za účelem vytvoření jednoho, harmonicky fungujícího celku.

Vezměme si konkrétní příklad, a sice den a noc. Jde o dva protiklady, které tvoří ve vzájemném spojení harmonický dvacetičtyřhodinový cyklus. V něm je opět harmonickým způsobem vymezený čas aktivity a odpočinku. Dalšími příklady je třeba teplo a zima, příliv a odliv, nádech a výdech a podobně. Tento jednoduchý princip harmonického spolupůsobení dvou protikladných prvků můžeme vidět opravdu všude kolem nás.

No a do této kategorie patří i vztah muže a ženy. Muž a žena představují totiž dva protipóly, dva naprosto rozdílné světy. Muž touží po ženě a žena po muži, aby společně vytvořili celek a s ním spojené prožívání stavu harmonie.

Co je ale nezbytné, aby takový harmonický celek mezi mužem a ženou mohl vzniknout a mohl se i trvale udržet?

Základním předpokladem je, aby muž zůstal mužem a žena ženou. Aby každý z nich byl plným způsobem tím, čím být má a aby právě takovýmto způsobem jednal. Jejich role a působení se nesmí míchat, protože pak vzniká cosi neharmonické a nesprávné, co se není schopno dlouhodobě udržet.

Jak má tedy vypadat ideál správné ženy a ideál správného muže? Ideál ne z hlediska lidských představ, ale z hlediska vyšších Zákonitostí tohoto univerza, které v sobě skrývají vysoký morální a etický rozměr?

Pojďme tedy nejprve k ženě. Každému bude na první pohled jasné, že žena je bytost jemnějšího a křehčího charakteru. Této přirozené jemnosti ženy má odpovídat i její profesní uplatnění ve společnosti. Žena má především pomáhat, ochraňovat a doplňovat. Její aktivity by se měly vyznačovat porozuměním a laskavostí.

Doménou a prioritou každé ženy by mělo být vytvoření harmonického domova. Harmonického domova jako oázy a opory pro muže a děti.

No a jeji korunou by mělo být dbání o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. A tato čistota a ušlechtilost jejích citů a myšlenek by se měla reálně promítnout do hierarchie jejího hodnotového systému. Měla by se promítnout do hodnot, které uznává, do priorit, o které usiluje, do výchovy dětí, do jejího vztahu k muži, i třeba do jejího odívání. Jednoduše úplně do všeho.

Muž by se měl vyznačovat především aktivním působením, budováním a formováním. Pokud je doménou ženy domácí krb, doménou muže má být aktivní vnější působení. Avšak toto působení má být zcela jiného druhu, než je tomu dnes. Muž, inspirovaný ušlechtilostí ženy má budovat a přetvářet svět v duchu cti a spravedlnosti. Má být v jistém smyslu rytířem, který bojuje ve vnějším světě za ušlechtilé ideály a přivádí je k praktickému životu.

Tolik tedy k ideálu muže a ženy z hlediska vyšších Zákonitostí. A teď si už opravdu můžeme otevřeně říct, v čem spočívá současné pokřivené a pomýlené vnímání emancipace. Její scestnost je v tom, že za základ všeho je považováno působení mužsky aktivního druhu. Emancipace je tedy chápána tak, že ženy se mají v aktivním druhu působení vyrovnat mužům. Mají podávat stejné výkony a dosahovat stejné výsledky.

Emancipovaná žena je tedy taková, která se snaží vyrovnat muži. A tak se mnohé současné moderní ženy vydali tuto cestou a začali pronikat i do takových povolání, které byly do té doby vždy jen doménou mužů. Za jeden z vnějších symbolů jejich pomužštění lze považovat nošení kalhot, které do dob současné moderní emancipace bylo u žen nemyslitelné.

Nač jsou však ženám všechny jejich emancipační úspěchy a společenské ocenění, zpronevěřují li se tím své nejvnitřnější podstatě? Pokud sice dosahují stejné úspěchy a stejné výkony než muži, či dokonce je nejednou předběhnou, ale přitom přestávají být ženami? Mohou se snad ženy opravdu beztrestně zpronevěřovat svému předurčení a životnímu poslání, které jako ženské bytosti mají?

Život nám ukazuje, že něco takové není žel možné bez újmy. Uveďme si jeden z mnoha příkladů: Když se ženy ve své kariéře a ve své práci snaží vyrovnat mužům, musí to mít určitý větší, nebo menší dopad na jejich prioritní úkol, kterým je vytváření harmonického domova. Moderní a emancipovaná žena na to prostě mnohdy nemá čas a nestíhá to. A tak, pokud žije v partnerském svazku, snaží se to suplovat její muž. Avšak tímto způsobem dochází k tomu, že žena již není v pravém slova smyslu ženou a ani muž v pravém smyslu mužem. Oba stojí v určité míře mimo vlastního předurčení a z tohoto důvodu nejsou schopni vytvořit skutečnou harmonii. Žena totiž přestává být ženou a muž mužem. A tato skutečnost samozřejmě ruku v ruce s dalšími faktory přispívá také významným způsobem k současné rozvodovosti.

Dnešní pojetí emancipace je ve skutečnosti ponižováním ženského světa, protože to mužsky aktívní se staví za vzor, ​​čímž je nepřímo řečeno, že ženský druh působení je méněcenný a emancipovat se pro ženy znamená vyrovnat se mužům.

Skutečná a pravá emancipace však spočívá v něčem úplně jiném! Spočívá v rovnoprávnosti osobnosti muže a ženy se všemi jejich rozdílnostmi a specifiky, protože oba druhy působení jsou pro vytvoření harmonie třeba stejným způsobem. Takhle nám to totiž diktuje velký vesmírný Zákon doplnění celku.

Jak se tedy nedá jen stále nadechovat, ale musí existovat rovnováha mezi výdechem a nádechem, jak nemůžeme být pouze stále aktivními, aniž bychom to nahradili pasivitou a odpočinkem, stejně musí být muž mužem a žena ženou, aby mohlo vzniknout něco harmonické.

A přesně v tomto duchu je proto třeba chápat i to, co nazýváme emancipací. Emancipace má spočívat v absolutní rovnoprávnosti mezi mužským, aktivním druhém působení a mezi ženským, subtilním a jemným působením. Oba jsou stejně potřebné a stejně důležité. Ani jeden proto není možné upřednostňovat a stavět do popředí, protože jinak to musí nutně přinést disharmonii a škodu.

Zatím však žel žijeme v době, ve které je chápání emancipace zcela pomýlené. Dokud si však společnost uvědomí svůj omyl a zjedná v něm nápravu, do té doby každý, ať už muž nebo žena, kteří o těchto věcech vědí, ať se snaží žít svůj osobní život v co nejmaximálnějším možném rozsahu v souladu s vesmírným Zákonem doplnění celku a tedy v souladu se svou nejvnitřnější mužskou nebo ženskou podstatou. Jedině tímto způsobem se totiž mohou stát schopnými vytvářet harmonické vztahy a být šťastnými. Tím se zároveň stanou jakýmisi průkopníky nového pojetí emancipace, opírajícího se o poznání vyšších Zákonitostí univerza, které lidé prostě musí zapracovat do svého zákonodárství pokud chtějí, aby se jim dařilo a vůči nimž se nemohou stavět tak ignorantským způsobem, jak je tomu dnes, aniž by jim to nezpůsobilo škodu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt březen 26, 2015 11:03 pm
Autor Zpráva
Honza
šaman


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 4646
Bydliště: Čechy

Předmět: Citovat

Tom_c: a proč ty musíš do každýho rejt? Fortis svými články nikoho nenapadá, nikoho neuráží, tak poč by si tady nemohl psát o svých názorech? Idea
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt březen 26, 2015 10:32 pm
Autor Zpráva
Václav
šaman


Založen: 13.1.2010
Příspěvky: 3593
Bydliště: Praha

Předmět: Citovat

Tom_c napsal:
Proč sem pořád s*reš tyhle bláboly?? Vedle toho jsou i Václavovy recenze čtenářsky atraktivní Very Happy

Díky za uznání. Už jich mám - hlavně pro Tebe - pár rozepsaných. Wink
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt březen 26, 2015 9:49 pm
Autor Zpráva
Tom_c
guru++


Založen: 20.6.2013
Příspěvky: 936

Předmět: Citovat

Proč sem pořád s*reš tyhle bláboly?? Vedle toho jsou i Václavovy recenze čtenářsky atraktivní Very Happy
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt březen 26, 2015 5:12 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: O právu křesťanství na lásku Stvořitele Citovat

O právu křesťanství na lásku Stvořitele


Mluvit o právech je možné pouze tam, kde se plní povinnosti. Kde však není plnění povinností, tam není ani žádných práv. Toto je zásadní a rozhodující skutečnost, z níž je třeba vycházet.

Má tedy křesťanský svět právo na lásku Stvořitele, o které se suverénně domnívá, že ji má absolutně jistou? Je oprávněné neustálé sebaujišťování křesťanů o tom, že všechno milující Láska Nejvyššího se nad nimi ustavičně sklání a oni žijí v její přízni a ochraně? Jsou tyto domněnky pravdivé, nebo je to jen sladká lež, kterou si křesťanství namlouvá?

Zkusme se nyní společně podívat na tuto choulostivou věc jasným pohledem a odhrnout závoj z jedné nejzásadnějších tezí křesťanského světa, jejíž skutečná podstata je žel zcela jiná.

Křesťanství je nazýváno náboženstvím lásky, protože učí o lásce Stvořitele, který poslal na zem svého Syna, aby lidem zvěstoval převratné a doposud nevídané poselství lásky. Lásky k bližnímu jako k sobě samému, na jejímž základě nemá člověk činit druhému nic, co nechce, aby bylo činěné jemu samotnému. Nebo jinak řečeno, člověk se má chovat k jiným lidem vždy a v každé situaci pouze tak, jak chce, aby se vždy a v každé situaci lidé chovali k němu samotnému.

Plnění povinností vůči svému Stvořiteli a projevování lásky vůči Němu totiž začíná plněním povinností a prokazováním ohleduplnosti, lásky a porozumění vůči našim bližním.

Kdo takto jedná, miluje svého Boha, protože miluje jeho obraz ve svém bližním. A kdo miluje Pána takovýmto způsobem, toho i Pán miluje a zahrnuje ho svou podporou, ochranou a milostí.

Takový člověk je skutečným a pravým křesťanem a to bez ohledu na to, v jaké církvi se nachází, ba dokonce bez ohledu na to, zda se vůbec nachází v nějaké církvi.

A teď si položme zásadní otázku: Jednají lidé mezi sebou navzájem právě takovým způsobem? Nedělají jiným to, co by v žádném případě nechtěli, aby jiní dělali jim? Je křesťanský svět naplněný láskou k bližnímu, která se k nerozeznání podobá lásce člověka k sobě samému? Jednají křesťané takto, nebo nejednají?

Pokud takto jednají, pak žijí v lásce Nejvyššího a tím i v Jeho přízni, ochraně a podpoře.

Pokud však takto nejednají, pak zcela logicky nežijí v lásce Nejvyššího. Pokud ale nežijí v Jeho lásce, co je pak opravňuje doufat v Jeho milost, podporu a ochranu? Copak to nejsou zrovna oni sami, kteří se zpronevěřují principu lásky Boží tím, že neplní svou základní lidskou povinnost vůči svému Stvořiteli, spočívající v zachovávání úcty, vstřícnosti a ohleduplnosti vůči bližnímu?

Pravda je taková, že ne jen křesťané, ale i celý svět, ba každý jednotlivec, který nemá lásku k bližnímu je odtržen od lásky Nejvyššího. A tím je odtržen od Jeho podpory, ochrany a milosti.

Pravda je taková, že svět, který odmítá lásku k bližnímu jako k sobě samému se z tohoto důvodu nachází v nemilosti Stvořitele, protože opovrhuje Jeho nejvyšším principem.

Neboť jen chamtivost, závist, nenávist, egoismus, nespravedlnost a nelidskost vládnou tomuto světu a to žel i mezi křesťany. A proto je dnes lží a zaváděním ujišťovat lidi tohoto světa o přízni Nejvyššího, která se nad nimi dobrotivě sklání. Neboť přece tam, kde není plnění povinností, nepřicházejí v úvahu ani žádná práva, protože všechna práva vznikají pouze na základě plnění povinností!

Biblické zjevení začíná Starým Zákonem, plným drsné přísnosti. Princip, ve kterém se zachvívá Starý Zákon je principem spravedlnosti. Spravedlnosti neúchylné, tvrdé a nekompromisní.

Kristem přinesen Nový Zákon je Zákonem Lásky. Zákonem Lásky a úcty k bližnímu. Je to bezprecedentní možnost stát se Bohem milovanými, pokud se staneme schopnými naučit se žít v lásce k bližnímu jako k sobě samému.

Avšak Bible nakonec přece jen končí spisem Apokalypsa, který je jakoby opětovným návratem oné drsné a přísné straozákonné spravedlnosti. Apokalypsa totiž hovoří o dopadu úderu Boží Spravedlnosti na lidstvo, které odmítlo přijmout za svůj Kristův princip lásky a zrealizovat ho ve svém každodenním životě.

Apokalypsa je tedy důsledkem velké, promarněné šance. Je spravedlivou odplatou za to, že byl odmítnut Kristův princip lásky. Je to výstraha, aby se lidé včas vzpamatovali a stali se milujícími sebe navzájem, aby k něčemu takovému, jak je popsáno v Apokalypse nikdy nemuselo dojít.

Člověk, jednotlivec, křesťan i celý svět mohou počítat s přízní Boží Lásky pouze tehdy, pokud budou žít v lásce k sobě navzájem. Pak je Stvořitel bude milovat a zahrne svou přízní. Pak mohou žít svůj míruplný život na zemi s tímto blaženým vědomým.

Pokud však principem vzájemné lásky a ohleduplnosti k sobě žít nebudou, pokud budou svým bližním závidět, pokud v nich budou vidět nepřátele, či konkurenty, pokud se je budou snažit oklamat a zneužít, pak je pro takovéto lidi, křesťany i celý svět nachystána jiná alternativa, podrobně popsána v závěrečné kapitole biblického zjevení s názvem Apokalypsa.

Je tedy v jistém smyslu lží a zaváděním donekonečna lidem paušálně opakovat o jistotě lásky Nejvyššího, pokud si oni sami sobě navzájem tuto lásku neprokazují.

Kdo žije Kristovým principem lásky k bližnímu jako k sobě samému, ten se nemusí bát žádné Apokalypsy. Nad tím bude bdít Láska Nejvyššího a ochraňovat ho, ať už se bude dít cokoliv.

Kdo však principem lásky k bližnímu nežije, tomu jsou určeny drsné slova Apokalypsy. Ať je bere jako výstrahu! Ať je bere jako impuls k nevyhnutelné změně sebe sama k lepšímu, protože pokud tak neučiní, stanou se slova Apokalypsy jeho vlastním, osobním osudem.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt únor 26, 2015 5:21 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Stante sa nesmrtelnými! Citovat

Staňte se nesmrtelnými!

Člověk v sobě nese předpoklad stát se nesmrtelným! Musí však usilovat o to, aby tuto metu dosáhl. Posláním každého z nás je dosažení vlastní nesmrtelnosti! Právě tento cíl by měl být tím nejdůležitějším, o co bychom měli usilovat. Pokud totiž o svou nesmrtelnost usilovat nebudeme, nikdy ji ani nemůžeme dosáhnout.

Základní povinností člověka je, aby se stal bytostí prodchnutou citem. Má být citovým člověkem, který se ve všem vždy řídí pouze svými city. Jeho cítění má stát nad jeho rozumem a má mu být jednoznačně nadřazeno. Rozum člověka má tedy stát ve službách citu!

Citový člověk má totiž v čistotě svého cítění spojení s celým stvořením a ve chvílích nejvyšší citové vroucnosti se dokáže povznést až k trůnu Nejvyššího. Citový člověk soucítí se všemi lidmi, jakož i se všemi ostatními živými bytostmi i s celou přírodou a proto nečiní nic, co by je poškozovalo. V každé situaci se řídí hlasem svědomí, oním Božím Zákonem v něm, protože i svědomí je součástí našeho citu.

Citový člověk si uvědomuje, vnímá a vyciťuje celistvost bytí, to znamená jeho hmotnou i mimo hmotnou realitu a proto ví, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje. Že existuje jen přirozený přechod do jiné roviny bytí, kdy lidská duše pouze odkládá své pozemské tělo tak, jako když se někdo zbavuje svého obnošeného šatstva.

Pro citového člověka proto smrti vůbec není, protože ve svém citovém nadhledu stojí nad ní a přehlíží ji. A v tomto jeho nadhledu nad smrtí, která se týká pouze jeho hmotného těla, avšak nikdy ne jeho ducha spočívá jeho nesmrtelnost! Takový člověk je totiž doma v celém stvoření, ať už se nachází v hmotnosti, nebo v jemnějších úrovních bytí mimo této země.

Člověk, který se řídí svými city a jehož rozum stojí ve službách citu žije v harmonii a v souladu s celým universem a je proto vnitřně naplněný a šťastný, protože on sám všude rozsévá soucit, porozumění a štěstí. A proto dobro a štěstí sklízí.

Ve stvoření, ať už se nachází kdekoliv, žije jako v ráji, neznajíce smrt a chvále svým štěstím naplněným bytím velikost a lásku Stvořitele, který mu toto všechno daroval.

Namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu však člověk vykročil jinou cestou. Cestu rozumu! Cestu rozumového poznání! Cestou rozumu nadřazeného nad cit! To rozumové v sobě postavil na první místo a svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti, utrpení a v konečném důsledku i tragické vědomí vlastní smrtelnosti.

Proč? Protože rozum jako nástroj poznávání je hmotný. Je produktem lidského mozku, který je hmotný. Z tohoto důvodu je celý náš mozkový potenciál determinován hmotou. Determinovaný hranicemi hmoty. V jejích hranicích sice nachází vznikající uplatnění, avšak jeho možnosti vnímání rozsahu bytí končí hranicemi hmotného světa.

Člověk, polapen do pasti rozumu postaveného nad cit se stává materialistou, pro kterého nic jiného, než to hmotné neexistuje. Tím se vyčlenil z celistvosti bytí ve stvoření a vzdálil se Stvořiteli, jehož existenci už nevěří, protože rozum, neschopný povznést se nad hranice hmoty odmítá vše, co se nachází nad touto hranicí jako neexistující.

A jelikož hmota a rozumové myšlení neznají věčnost a nadčasovost, ale pouze neustálou proměnu všeho hmotného ve formě vzniku a zániku, sáhla na rozumového člověka smrt! Člověk, který v sobě postavil rozum na nejvyšší místo se stal smrtelným!

A taky na základě tohoto vědomí vlastního, nezbytného hmotného zániku v lidech vyvstal egoismus. Egoistické užívání si života byť na úkor jiných ve snaze užít si co nejvíce, protože život máme jen jeden a svou smrtí jednou provždy všechno definitivně ztratíme.

Obrovské množství utrpení a hrůz už způsobil v dějinách naší civilizace chladný, vypočítavý a egoistický rozum postavený nad cit. A ona chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc záhubě.

A k tomu, aby to všechno postupně dospělo až k této hranici stačilo pouze přehodit "výhybku". Výhybku ze správné cesty citovosti jako dominantní složky osobnosti směrem k nadřazení rozumu. Směrem k nadřazenosti rozumu, ze kterého omezenosti povstává veškerá bída a utrpení světa. Z kterého povstává i smrt, jako konec hmotného těla a který vede lidstvo do záhuby.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem, kdo potlačuje své cítění a jeho podněty do pozadí, ten je uvězněn v okovech hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však dokáže správným způsobem nahlédnout na tyto skutečnosti, kdo dokáže znovu postavit své cítění za základ vlastní osobnosti, kdo dokáže podřídit svůj rozum svému citu a svědomí a takovýmto způsobem žít, mluvit a myslet, ten kráčí po správné cestě, předurčené člověku Stvořitelem.

Pokud na ní vytrvá a nedá se z ní svést, dojde k branám ráje, dojde ke štěstí, radosti a plnosti vlastní existence, dojde k pochopení a hlubokému si uvědomění celistvosti bytí, existence Stvořitele a tím vlastní nesmrtelnosti ve stvoření, plném navzájem si prokazované lásky všech bytostí v něm žijících.

Člověk má být bytostí citu! Člověk má svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu! Neboť jedině v citu spočívá život a jeho další pokračování, pričemž naopak v otrockém podřízení rozumu spočívá člověka nedůstojná, hmotná omezenost jeho duševního obzoru a nakonec i jeho vlastní smrt.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

pá leden 09, 2015 8:25 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Chcete mít lehkou smrt? Citovat

Chcete mít lehkou smrt?

Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.

Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.

Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.

Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.

Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.

A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.

Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.

Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.

Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.

Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.

Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.

Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.

V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!

Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.

Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.

Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.

Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.

Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt prosinec 18, 2014 8:22 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Vztah církevních věrouk k absolutní Pravdě Citovat

Vztah církevních věrouk k absolutní Pravdě

Kdo se chce dobrat k Pravdě, musí mít v první řadě odvahu. Odvahu nezaujatě zkoumat učení vlastního vyznání a také odvahu konfrontovat ho i s naukami jiných náboženství.

Takové hluboké zkoumání je založeno na tom, že pokud to, co vlastním je opravdu absolutní Pravdou, není se vůbec třeba bát žádné konfrontace. Naopak, podobnou konfrontací se může moje přesvědčení pouze utvrdit a moje víra pouze posílit.

Pokud ale nestranná konfrontace s jinými názory otřese tím, co jsem považoval za absolutní Pravdu, třeba si pak odvážně přiznat, že moje domněnka byla nesprávná a že skutečnou Pravdu je nutné teprve najít.

Zkusme se nyní z tohoto úhlu pohledu podívat na křesťanské církve. Ve svých začátcích stálo křesťanství v Pravdě a bylo skutečně světlem a požehnáním pro celou zem. Žel časem začalo být světlé jádro křesťanského učení stále více obalované různými lidskými názory a vylepšeními, až nakonec během staletí, to lidské téměř úplně potlačilo ono původně zdravé a správné.

Něco podobného se už jednou v dějinách stalo. Stalo se to s Mojžíšovým Zákonem, představujícím Boží Vůli, podle níž měl povolaný židovský národ žít.

Když totiž o několik staletí přišel na Zem Syn Boží, to původní zdravé a správně bylo již natolik překryté lidským, že tehdejší nejvyšší církevní představitelé už nebyli schopni poznat v Kristově nauce onu původní Pravdu, kterou jim kdysi dávno přinesl Mojžíš.

No a žel, přesně totéž udělali lidé i s učením Ježíše Krista. Člověk by proto měl být na velkém pozoru a měl by se snažit důsledně rozlišovat mezi původním Kristovým učením a různými církevními pravidly, dogmaty a nařízeními, které jsou pouze naukami lidskými. Takové důsledně rozlišování je velmi potřebné obzvláště proto, že to církevní paradoxně nejednou přímo popírá onu původní, čistou Pravdu, přinesenou Mojžíšem a později i Ježíšem.

Žel, nauky církví a skutečná Pravda jsou tedy mnohdy dvě naprosto rozdílné věci. Abychom si to dokázali, uveďme si konkrétní příklad:

Druhé přikázání říká: Nevezmeš jméno svého Pána nadarmo! To znamená, že pokud budeme někdy vyslovovat toto jméno, mělo by to být vždy s tou největší úctou a vroucností, s tím největším citovým zanícením, jakého jsme schopni. Takové vroucně citové vzplanutí, byť třeba jen krátké, může pak v síle vroucího citu vystoupit až k Božímu trůnu.

Jako protipól si však vezměme modlitbu růžence, ve kterém se Otec i Syn vzpomíná několik desítek krát za sebou v domnění, že čím více, tím lépe. Takový způsob modlitby je však sám o sobě nesprávný, protože při podobném, častém opakování jména Nejvyššího není člověku jednoduše možné vložit do každého z nich požadovanou vroucnost. Taková modlitba se pak zvrhává v mechanické, bezmyšlenkovité odříkávání, zbavené jakéhokoli citu.

Podobný druh modlitby bez citového zaujetí se tedy přímo příčí druhému přikázání, jakož i slovům Ježíše Krista: "Když se modlíte, neříkejte hodně jako pohané. Myslí si, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nenapodobujte je! "

Co tedy dodat na závěr? Absolutní Pravda souvisí s křesťanstvím a to s původní, čistou Kristovou naukou. I současné křesťanství má k této Pravdě nejblíže ze všech světových náboženství. Tato Pravda však není totožná se stanovisky a učením žádné z mnoha křesťanských denominací.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

čt listopad 20, 2014 7:49 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Kletba ustavičného mlžení Pravdy Citovat

Kletba ustavičného mlžení Pravdy

Na své osobní cestě k Pravdě se musí člověk naučit dělit obrovské množství duchovních informací, které nás mohou přímo zahltit, do dvou základních kategorií. Na informace zásadního významu, mající rozhodující vliv na duchovní růst a na informace, nebo spíše zajímavosti, jejichž poznání, případně nepoznání nemá ve smyslu přímé cesty vzhůru téměř žádný význam.

A právě dnešní doba se vyznačuje přílivem nesmírného množství informací, tedy i duchovních, ve kterých se můžeme bez správného výběru přímo utopit a paradoxně, přece zůstaneme žízniví protože skutečné, osvěžující a občerstvující Pravdy v nich skoro vůbec není, nebo jen kde tu pár kapek.

Přebytek duchovních informací v dnešní době je však svědectvím pokřivenosti člověka, který chce dychtivě vědět stále více, přičemž sklouzává do povrchnosti a přehlíží to nejpodstatnější. Ty tisíce knih, nacházejících se na policích s esoterickou literaturou v knihkupectvích není v podstatě ničím jiným, než pomníkem lidské pýchy a domýšlivosti, které nejednou pouze matou vážně hledající a znemožňují jim najít skutečnou Pravdu, vyznačující se prostotou a jednoduchostí.


Jen se totiž hlouběji zamysleme nad skutečností, že velkému Tvůrci univerza stačily k vyjádření Jeho Vůle a požadavků vůči lidstvu dvě kamenné desky Desatera. Také po působení jeho Syna Ježíše zůstali čtyři útlé spisy evangelií, které spolu dohromady tvoří knížku nevelkého rozsahu.

Žel, pýcha a domýšlivost lidí zamlžily prostotu a jednoduchost Pravdy, přicházející ze Světla a v množství knih, výkladů a traktátů se nakonec tato Pravda ztratila.

Vzhledem k poznání povahy lidí však bylo takové něco ze ​​Světla předvídané. Bylo předvídané že tak, jak židé pod množstvím svých vlastních lidských rozumových "pravd" pohřbili Pravdu přinesenou Mojžíšem, že právě tímto způsobem jednou křesťané pod nánosem dogmat a teologické učenosti pohřbí čistý jas Kristovy nauky.

Jako jedna z velkých milostí byl proto ústy Krista zaslíbený příchod Ducha Pravdy. Osoby, která má lidem darovat v době největšího, jimi vytvořeného zmatku opět čistou a nezkalenou Pravdu. Má se tak stát třetí, poslední krát a tato Pravda bude představovat jedinou cestu ke Světlu. Cestu ven z bludiště falešných názorů, pojmů, dogmat, duchovních senzací a dezinformací, překážejících lidem v jejich skutečném duchovním vývoji. Hledat a najít tuto Pravdu, pochopit ji a naučit se podle ní žít je momentálně tím nejdůležitějším, co existuje v našem životě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  

pá říjen 31, 2014 5:29 pm
Autor Zpráva
fortis
uživatel


Založen: 10.5.2012
Příspěvky: 83

Předmět: Nejdříve hodnoty, pak chléb! Citovat

Nejdříve hodnoty, pak chléb!

Jsou lidé které popuzuje, když se jim říká o vyšších hodnotách. Když se jim říká o tom, že úsilí každého člověka by mělo být trvale zaměřené k dosahování a realizování těch nejvyšších duchovních a morálních hodnot. Popuzuje je to ne proto, že by snad byli docela špatní, ale proto, že je život příliš bije. Neboť jsou nuceni každodenně bojovat téměř o holé přežití a ve svých starostech, ve svém pracovním nasazení a existenčním strachu nemají čas ani chuť zabývat se podobnými "hloupostmi".

Takových, životem těžce zkoušených lidí je dnes hodně. Je velmi mnoho lidí, kteří mají podle jejich vlastního názoru příliš těžký život na to, aby se mohli nějak vážněji zaměřit na realizování vyšších hodnot ve svém životě.

Ale pozor! Tito lidé, a vůbec všichni lidé by měli vědět, že život kolem nás, že vnější poměry ve kterých se nacházíme jsou jen zákonitým odrazem hodnot, kterým žijeme a které uznáváme! Nefunguje to tedy tak, že se nejprve musíme snažit, abychom se měli lépe a až potom, když se už lépe mít budeme si najdeme čas a chuť na něco takového, jako jsou vyšší hodnoty.

Je to ale úplně naopak! Jedině příklon lidí k vyšším hodnotám, jedině jejich snažení o ty nejvyšší duchovní a morální principy může přivodit zlepšení jejich života! A všude tam, kde takového úsilí není, všude tam, kde bylo blahobytu a prospěchu dosaženo nějakým jiným způsobem, třeba lží, podvodem, nečestností, nemorálností, bezohledností, či zneužíváním jiných, všude tam nebude mít takový blahobyt dlouhého trvání a dříve nebo později to začne jít od desíti k pěti. Vždyť přesně takto je tomu i v případě současného společenského systému, kterému chybí úsilí o ty nejvyšší duchovní a morální ideály, čehož důsledkem je velký všeobecný úpadek nazvaný slovem krize.

Už Kristus jasně pojmenoval tento problém a poukázal na tuto zákonitost slovy: Netrapte se tím, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat. Hledejte především hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá!

Pokud si přeložíme tato slova do jazyka dnešní doby znamenají asi tolik, že výška hodnotového systému člověka souvisí přímo úměrně s jeho příznivými nebo nepříznivými životními poměry. Znamená to, že pokud se člověk začne snažit o naplňování těch nejvyšších morálních a duchovních principů, dostane se mu všeho, co ke svému důstojnému životu potřebuje.

Ale také to zároveň znamená, že pokud by dokázal dosáhnout čehokoliv, ovšem za cenu popření vysokých morálních a duchovních principů, takový člověk nebude nikdy v pravém slova smyslu šťastný a časem se mu i jeho životní jistoty začnou ztrácet. A nakonec o ně v mnoha případech i přijde.

Uvědomme si už jednou konečně, že život, který jsme nuceni prožívat je odrazem výšky hodnot, které žijeme! Uvědomme si, že výše našich morálních a duchovních ideálů určuje a přímo formuje vnější poměry, ve kterých jsme nuceni žít.

Mnozí přece tvrdí, že i současná krize je krizí hodnot. To není jen nějaké klišé, či řečnický zvrat. To je doslovná pravda! Neboť úpadek vysokých duchovních, morálních a lidských hodnot s sebou zcela zákonitě přináší i úpadek hmotný. A to se nyní děje!

Zastavení velké celosvětové krize spočívá v pochopení a zrealizování této zákonitosti. Spočívá v pochopení, že prohlubující se úpadek není již možné zastavit žádnými politicko ekonomickými opatřeními, ale jen přiměřenou snahou lidí i celé společnosti o velké morální, duchovní a lidské pozvednutí.

Úsilí o hodnoty "království nebeského", o ideály vysokého morálního, lidského a duchovního druhu, takové úsilí však žel dnes absolutně chybí. Proto přichází úpadek! A spolu s ním ještě více nečestnosti, chamtivosti, sobectví, bezcitnosti a nelidskosti, protože každý se snaží urvat si se zmenšujícím se koláče co nejvíce sám pro sebe. A tím se úpadek ještě více a ještě rychleji prohlubuje.

Do tohoto velkého všeobecného marasmu však znějí zásadní Kristova slova, na které málokdo z lidí bere zřetel: Proč se tak staráte o to, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat? Proč vám honba za hmotným prospěchem stravuje všechny vaše životní síly? Hledejte přece hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá! Hledejte a naplňujte ty nejvyšší lidské, morální a duchovní ideály a všechno ostatní dostanete navíc!

Mezi ty nejvyšší duchovní, morální a lidské hodnoty, o které je třeba usilovat patří čestnost, spravedlnost, dobrota, lidskost, soucit, ušlechtilost a čistota myšlení. A patří sem i touha po poznání a naplňování smyslu vlastního bytí.

Kdo tedy postaví snahu o tyto principy na první místo ve svém hodnotovém žebříčku, kdo na ně bude myslet víc a zabývat se nimi alespoň v té míře, v jaké se zabývá starostmi o své hmotné zabezpečení, tomu se všechno ostatní přidá. Tomu se dostane přesně tolik, kolik potřebuje ke svému důstojnému životu na zemi. Neboť vysoké hodnoty, ke kterým se upnul mu pozitivním způsobem urovnají jeho životní cestu. V poznání této zákonitosti je skrytý prospěch každého jednotlivce i každé společnosti, která to pochopí a začne se podle toho řídit.

Avšak v neznalosti této zákonitosti a v její odmítání je skrytý úpadek! Úpadek každého jednotlivce, který o to nedbá i každé společnosti, která to ignoruje.

No a na závěr ještě odpověď na důležitou otázku, jak je tedy možné, že se nejednou výborně daří takovým lidem, kteří žádné vysoké hodnoty neuznávají?

Hledejte hodnoty království nebeského a všechno statné se vám přidá - říká Kristus. O to, co nám mělo být přidáno až na základě našeho života podle vysokých hodnot, o to lze samozřejmě usilovat i jiným způsobem. To si lze vydobýt i jinak! I nespravedlností, nečestností a lží! I bezduše hmotným životním snažením!

Nicméně mezi to ostatní, co bychom při našem správném postoji dostali přidáno nepatří pouze věci hmotné, ale i duševní harmonie, vyrovnanost, klid, štěstí a vnitřní naplnění. Toto už ale nelze získat jinak! Ani nespravedlností ani nečestností ani lží! Ani bezduše hmotárskym životním snažením!

Proto rozervanou, neklidnou, nenaplněnou a nešťastnou musí navždy zůstat duše každého člověka, který neusiluje o vysoké morální, lidské a duchovní principy. Takový člověk si totiž může vydobýt jen to hmotné, ovšem pravému, velkému a skutečnému štěstí zůstane navždy vzdálený. Jeho duše zůstane navždy žíznivou, hladovou a nenaplněnou. A takový člověk se ve své zmatenosti většinou ještě více upne na získávání hmotného prospěchu v naději, že právě jím utiší štvavých neklid vlastní duše.

Nenechme se proto mýlit demonstrací vnějšího blahobytu, úspěchu a dostatku, o jakou dnes není nouze. Je to všechno jen prázdná vnější fasáda, pokud za tím není úsilí o naplňování vysokých morálních a duchovních hodnot. Je to pouze vnější póza, za kterou se skrývá prázdná, nenaplněná a rozervaná lidská duše.

Neboť jediná cesta k pravé plnosti lidského štěstí spočívá v již zmíněných Kristových slovech: Pokud budete hledat hodnoty království nebeského, pak se vám všechno ostatní v hojné míře přidá.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
 
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
      Na začátek stránky  
Zaslat odpověď Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5, 6  Další

 
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.


      Na začátek stránky  

Strana 4 z 6
Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5, 6  Další
Přejdi na:  

width=30/ Poslední příspěvky width=30/
         

 
   
Postaveno na phpBB, překlad Azu
Provozuje bodyia.cz
 
         
TOPlist