Gay komunita

[satal]

[Vaclav]

[Bart]

[Nick Guest]

[Martin]

Tady bych možná doplnil něco k Slugově příspěvku. Při tomhle uvažování je taky třeba brát v potaz, že gay není mladý až zas tak dlouho...
_________________
You have trapped me in your trap of logic!

[Vaclav]

[Bart]

[Slug]

Já si myslím, že nacházet si slečnu, která tě "něčím" (nevím co si tam mám představit) zaujme, ti mnohem více ublíží než pomůže. Hlavně s odstupem času. Najednou zjistíš, že ti je přes třicet, a že nechceš žít tak jak žiješ, ale právě tím způsobem, který jsi ve svých dvaceti letech zavrhl a zbudou ti oči pro pláč. Ublížíš pár lidem kolem sebe a budeš litovat, že jsi svá nejlepší léta vyhodil z okna.

Tohle je samozřejmě pouze popis toho co by se mohlo stát, ale člověk nikdy neví. Každopádně potlačování svých pudů nevede k ničemu dobrému.

Zkušenější určitě rozumně poradí

[MarMat]

Ahoj všichni, před pár měsíci jsem psal, že jsem si po dlouhé době uvědomil, jak že to vlastně doopravdy s mojí orientací je. Jak to celé vnímám po těch několika měsících? No, už nemám pocity úzkosti, nic si nevyčítám, celkem jsem se s tím vnitřně smířil. Dokonce se mi líbí jeden kluk na VŠ. Ale stejně si stále myslím, že nikdy s klukem žít nebudu, že si zkrátka najdu nějakou slečnu, která třeba něčím zaujme a nakonec budu žít v klasickém modelu rodiny. Stále si nedokáži představit, že bych to někomu řekl, jo abych se přiznal ,měl jsem nutkání se svěřit mamce, ale to bylo ve chvílích, kdy mě z toho všeho bylo hodně těžko. Nyní jsem rád, že jsem to zatím neřekl. Když se někdy o homosexuálech zmínim , napříkad, že si myslim, že na tom nic není, že se tak člověk prostě narodí, tak v odpovědích cítim nesouhlas. Část mé rodiny jezdí k léčiteli, který říká a teď cituji: "já proti gayům nic nemám, ale oni to mají dole v nepořádku" . Trošku se obávám, že kdybych řekl že gay jsem, tak mě povezou za léčitelem aby mě z toho dostal.

[Vaclav]

[Martin]

[bright]

Žel, ne vždy je životní realita dostatečně tvrdá...
_________________
It's not easy to be green.

[Vaclav]

[Martin]

Br se mi připomělo procitnutí z romanticých představ
_________________
You have trapped me in your trap of logic!

[Vaclav]

[bright]

Z dobrého pocitu, že formuješ mladé lidi.
_________________
It's not easy to be green.

[Martin]

[Vaclav]

[bright]

Naprostej souhlas s Václavem. Před tím, kdo jsi, můžeš utíkat, ale nemůžeš se schovat.

PS: Václave, mohl bys psát učebnice pro školy.
_________________
It's not easy to be green.

[Tomatoan]

Martin: Díky za reakci Rodičům to určitě plánuju říct, určitě to pro ně bude šok, ale mně je ze všemožnýho zatajování a utajování dost špatně už dost, takže s tím určitě počítám (při odchodu z "baráku"). Zatím to nějak přežiju...snad

xts: Rovněž díky za podporu! Věřím, že někoho najdu, i když je prostě běh na dlouhou trať... Naštěstí snad umím bejt trpělivej. S těma kilama gratuluju "THUMBS UP", rozhodně to ulehčí takmér všechno.

Václav: Ta hranice mi připadala perfektní někdy v tom prváku, možná v podstatě ještě před pár dny... A před těmi pár dny jsem si rovněž položil otázku v podobném stylu, v jakém píšeš. "Byl to krásný život: nikomu jsem neposkytl důvod říci, že jsem teplouš." A já si uvědomil, že tohle tvrzení za promarněný život o samotě rozhodně nestojí. Takže ono ať mi klidně do teploušů zanadávaj, je to pravda tak co, že? Pomlouvání? A co, lepší než aby mě někdo pomlouval za to, že jsem idiot/nespolehlivý/smrdím apod... Že jsem gay není moje chyba a vlastně to není chyba sama o sobě. Teď si uvědomuju, že mi to "nadávání do teploušů" hrozně vadilo někdy na tý základce, protože jsem byl přesvědčen, že mě tak pojmenovávají neprávem.

Dále naprosto souhlasím s tou mojí "dokonalostí". To je můj obrovský problém, který si uvědomuju, ale prozatím jsem nebyl schopnej s ní něco udělat. Skoro celý můj život se prostě odehrával jenom v tý hlavě, jelikož opravdu nemám z důvodu toho obrovského strachu, obávání se riskovat (další moje negativní vlastnost) žádné zkušenosti "z praxe", tak následkem je takovéto "strašení ve věži". Vyrazit mezi lidi by to chtělo stoprocentně, jenže se to lehko řekne (samozřejmě na tom nic není, ale pro člověka jako já bohužel jo )), pro začátek se chci seznámit na internetu (prozatím) a čistě jen pokecat s pár gayi a klidně vlastně i ht lidmi, abych se trochu do toho "dostal", jelikož já prostě rezignoval i na něco takového. To moje totální uzavření se má prostě šílený následky v mnoha ohledech... Díky za nakopnutí, věř, že alespoň trochu (pomaloučku, polehoučku...) jsi mě nakopl:wink:

Bart: Nedivím se, že souhlasíš, já totiž také. Naprosto souhlasím, že by byla chyba promarnit život o samotě, bohužel mne to naplno trklo až před pár dny. Nevím, jestli přestanu kňučet, každopádně hledám řešení a další cestu, své problémy si uvědomuju, bohužel je to ale příběh mýho života - vždycky si problém uvědomuju, ale najít řešení, případně ho hlavně uplatnit, je pro mě vždycky problém. Ale věřím v lepší zítřky .

Jak píšu, pomaloučku, polehoučku, hlavně se chci vrátit (možná je spíš na místě napsat začít) k normálnímu životu. Naštěstí, když se k něčemu odhodlám (hubnutí, udělat ze sebe "citůoddolného", moje hobby), tak jdu až na krev, takže i kdyby to mělo trvat nějakej ten pátek a mělo mě to stát všechno moji energii, tak já se hodím no normálu Ještě před pár dny jsem byl veliký pesimista ve všem, upozorňuju [/b]

[Bart]

[Vaclav]

[xts]

Dočet. A vítej na fóru!

Já myslim, že se objeví kluk, do kterýho se zamiluješ, ani nebudeš vědět jak

Já někdy kolem tý 9. třídy taky milovat "nesexuálně" dvě holky. A pak se objevil kluk a já si říkal "sakra, že já k němu cejtim to samý", a pak už jenom kluci. Nicméně samý "hetero". Taky v okolí o žádných jiných téměř nevim, a to je mi 24. Ty máš ještě "mládí" před sebou, tak nevěš hlavu

Taky jsem relativně nedávno shodil přes 30 kilo a začal posilovat. Snad nám to pomůže )

Good luck s nalezením kluka i sebe sama.

[Martin]

Tak sice né najednou, ale přečetl

Nevim, ono si to v podstatě sám napsal... zřejmě si před klukama stydlivější, přes sporty asi moc nejsi (nebo si minimálně nebyl)... tak ses jako s nikym.. no nedostal do tak blízkýho kontaktu, a jak sám řikáš, tak ses před tim i dost uzavíral.

Jinak stopro fandim, že si vlastně zhubl třetinu váhy A záleží na tom, kde je u tebe důležitý, aby TO o tobě někdo věděl... jestli to nepotřebuješ ventilovat rodičům, tak to nedělej, žeo...
_________________
You have trapped me in your trap of logic!

[Tomatoan]

Zdravím. Ani nevím, jak bych začal, no zkrátka vám napíšu o mém (ne)coming outu. Ale spíš je to takovej můj příběh, kterej by si možná ani nezasloužil zařadit do téhle sekce, ale tak snad se nebudete zlobit
Momentálně mi je 18 a to, že jsem na kluky, už o sobě nějakou dobu vím. Teprve před pár dny (téměř doslova) jsem si to po dlouhé době (možná poprvé?) pořádně připustil ve stylu „je hezký, že to víš, ale je na čase s tím něco udělat.“ Během pár a nocí jsem si na tomhle fóru přečetl všemožná témata, všemožné příspěvky diskutujících, což mi docela i pomohlo Začal bych asi jakousi mojí „historií“.
Jako malej (plácnu, že mi bylo 6 let)jsem byl dost výřečnej, živej, neustále jsem se předváděl, btw jsem si hrál s panenkama (ovšem nutno podotknout, že i se zcela „chlapeckými“ hračkami )... Někdy ve třetí třídě (cca) jsme s jedním v té době velmi dobrým kamarádem (a zkraje ještě jedním spolužákem) „experimentovali“. Masturbovali jsme před sebou, s tím velmi dobrým kamarádem docházelo k (jak to jen kurnik nazvat) „mazlení“... O „gayství“ jsme v té době neměli ani potuchy. Moje vzpomínky jsou hooodně mlhavé, nicméně takovéto zkušenosti s experimentováním mám také s třemi (!) dívkami v oné (či max o dva roky pozdější době). Pak jsem jakýmsi zázrakem na tyhle zážitky zapomněl, sám nevím, jak je to možné... (Po nějaké době a během mého pochybování o mé orientaci se mi jakýmsi zázrakem zase vrátili :-O)
Někdy v šesté třídě jsem se zamiloval do jedný holky, „chodili jsme spolu“, pak se „rozešli“ a o rok později zase „sešli“. Nikdy však nedošlo ani k polibku. Dívčina odešla na jinou školu. Někdy v té době proběhlo další táborové „zamilování“ (do dívky), ale to moc nestojí za zmínku. V osmé třídě jsem byl opravdu hooodně zabouchlej do další spolužačky. Líbila se mi vzhledově (obličej a tak), miloval jsem celou její duši, avšak o nějakém sexuálním zaujetí nemohla být ani řeč (avšak ani nemám pocit, že bych se v té době nějak zajímal o kluky...). Nicméně, stejně jsme spolu ani nechodili, byli jsme nejlepší přátelé a ona prý ke mně něco cítila jen letmo (v dobách, kdy nevěděla, co k ní cítím). Bylo to docela bolestivý v tý době... Celkově řečeno, pubertu jsem neměl vůbec ideální, s rodiči to byly samé konflikty, do kolektivu jsem tak nějak zapad jenom mezi holky, řek bych, že většina holek ve třídě mě měla fakt ráda, nicméně s klukama jsem si tak nějak nikdy neměl nic moc co říct, způsob myšlení a chování kluků ve třídě v té době mi byl cizí; a velikou část základní školy a tudíž i puberty mi zničili narážky některých, že jsem „teplej“. Ne snad od lidí ze třídy, spíš lidí z vyšších ročníků, lidí, co mě neznali, spíš takový ti „pořádně drsní propadlíci“. Jenže já si tehdy tohle hodně bral, ani moc nevím, co je k tomu vedlo, možná jen že si museli najít terč, možná můj hlas, gestikulace, přehnaná emotivnost? Nevím, tohle mě jako důvody vždy napadalo, avšak možná jsou tyhle záležitosti se mnou v pořádku a já si jen musel hledat důvody... Během deváté třídy jsem ještě dva jakési románky, ovšem nedošlo ani k líbání (což by mi bohatě stačilo ) a já už začínal bejt docela zoufalej. V té době jsem při masturbaci myslel asi na obě pohlaví, jenže na to jedno jen tak nějak z povinnosti... Zkoušel jsem „odvykací kůry“, čtrnáct dní bez myšlenek na kluky, a tak... S jednou holkou z těch zmiňovaných to vypadalo relativně nadějně, avšak mě začaly napadat myšlenky jako, teď k tomu bude příležitost a mně se nepostaví! No hrůza... V té době (konec devítky) konečně došlo i k prvnímu líbání. Ovšem v rámci flašky, kdy jsem se líbal asi se čtyřma kámoškama...(mezi nimi i má již zmiňovaná idolka). S tou to líbání ten večer pokračovalo i bez „hry“. Avšak to byl na hooooooooooooodně dlouhou dobu útrum (dodnes!). Ona se mi svěřila, že je hin do někoho jinýho a že to nejde.
No přišel prvák. Druhák... Nyní třeťák... Za celou tu dobu jsem nikoho (ani jednorázově) „na žádnou fyzickou činnost“ neměl. Naprosto jsem se uzavřel, vlastně někdy po té sedmé třídě a nezdaru s jednou ze zmiňovaných děvčat jsem se stal introvertem a na střední asociálem. Ve třídě nikomu nevadím, s každým prohodím nějaké to slovo (ostatní znají má hobby, takže se s radou ohledně něčeho na mě rádi obrátí), našel jsem perfektní hranici mezi tím, kdy jste divní, protože se nezačleňujete do kolektivu a mezi tím, kdy máte kamaráda, který s vámi chce podnikat nějakou tu činnost i mimo školu. Nemůžu říct, že mi to nevyhovuje(valo). Takže v podstatě nějaké dva a půl roku nemám ani kamaráda(dku) až na jednu kámošku, která se mnou chodila do třídy i na zš i na sš a hodně si co se týče školy pomáháme plus ona si mi vylévá srdce. Od jisté doby se mě na mé soukromí neptá, asi pochopila, že mi to takhle vyhovuje. Já jsem v podstatě i lenoch, co je rád, že může bejt v klídku doma, věnovat se svým zálibám a nikam nemuset. Nepochybně za to může nízká sebedůvěra, stydlivost, strach z nezapadnutí, čímž jsem rezignoval na jakékoli socializování. Zkrátka jsem si ani nechtěl najít kamarády, hlavně z důvodu případné otázky „Proč tak dlouho nikoho nemáš?“ Btw Za celou střední školu jsem neslyšel jakýkoli útok na mou osobu ve stylu „teplej“, což mi dost přidalo na sebevědomí. Minulé léto jsem se konečně uchýlil k něčemu, co mi alespoň trochu mělo odbourat komplexy.
Začal jsem hubnout, něco, co jsem si už nejmíň 3 roky sliboval. Nikdy jsem neslyšel někoho, říct mi tlusťochu, nikdo mě nikdy nepopichoval (snad až na mámu a bráchu), skutečně bych řekl, že jsem vypadal na méně, než jsem vážil. Od června10 do září10 jsem zhubnul dvacet kilo, dodneška téměř dalších deset (nyní mám 65 kg). Všechno naprosto zdravou formou ala Jste to, co jíte. Chtěl jsem si to dát jako dárek ke svým osmnáctinám. Neuvěřitelně mě to nadchlo, okolí nevycházelo z údivu (např. spolužáci po prázdninách). Tyhle prázdniny, vlastně už teď od dubna chci všechno dokončit trochou práce v posilce , abych si konečně připadal patřičně „hot“.
Jelikož jsem se, až na tu kámošku naprosto vyhýbal kontaktu s vrstevníky a rezignoval na vztahy či sex, začal jsem sám sebe přesvědčovat, že když udělat ze sebe ht je nemožné, bude ze mě asexuál a samotář nejvyššího stupně. Počítal jsem s tímhle „plánem“ snad ještě před pár dny... Samozřejmě, masturbace u gay porna a při mých představách spolužáků apod. probíhala, takže sám sebe těžko přesvědčíte, že nejste gay, ale člověk, který o sex nejeví zájem, nicméně své okolí jsem o tom chtěl přesvědčit. Takže kdyby se rodina tázala „Nejsi ty gay, že pořád nikoho nemáš?“, odpověď jsem měl připravenou... Nechtěl jsem totiž riskovat tu „ostudu“, že jsem jeden ze čtyřprocentních... Rodiče v podstatě asi nejsou homofobní, že by gaye nenáviděli, možná se jednou za nějaký čas o ně otřou nějakým komentářem, ale jinak si ani zdaleka nemyslím, že by to nějak hrotili... Btw mí prarodiče mi vždycky byli velikou oporou, takže ty rozhodně nechci zklamat, nicméně děda je obrovský homofob, přiznání by znamenalo zavrhnutí... Ale co no.
Před pár dny (doslova) jsem se probudil a přišla dost možná jedna z nejklíčovějších věcí v mém životě. Řekl jsem si „Opravdu tohle chci?“ Bude mi devatenáct, nikoho jsem ještě neměl... Opravdu budu marnit čas sám? Vždyť to uteče, a jestli si pak ve třiceti vzpomenu, že jsem gay a chci žít, zjistím, že jsem přišel o to nejlepší (teď si možná naivně myslím, že randění v tomhle věku max +5 let je nejlepší, asi je to tím, že mi teď atraktivní přijdou pouze kluci v tomhle věku cca 17-23). A já přitom před sebou měl jasnou představu – budu žít až do smrti sám, utajený. Prostě od toho prváku mi už ani ty vztahy a tak nechyběly, natolik jsem to v sobě potlačil, že víceméně neexistovalo, že bych měl depky z toho, že jsem sám.
O tom, že jsem gay, což jsem si v plné míře přiznal až teď (zní to vtipně při představě časté masturbace při představování si „sexujících“ kluků), neví vůbec nikdo. Relativně z c-o strach až tak nemám, nicméně to chci nechat uležet a vyjít s pravdou ven, až při odchodu od rodičů. Jsem na střední a ne všichni mi zde přijdou tak inteligenčně vyspělí či dostatečně tolerantní, respektive zdrženliví se nějakých věčných komentářů, takže ve škole s tím taky nechci vyjít ven. A to ani před tou mou kamarádkou, kterou sice znám léta, ale zkrátka nevím no... Věřím jí, ale zatím nechci, chci to vzít „jednou“ všechno najednou. Jenže je tu problém, od rodičů budu odcházet někdy po vysoké, což bude cca ve 25 a při té představě je mi mdlo, protože to už bude po tom věku, který mi teď připadá nejlepší... Bydlím ve stotisícovém městě, kde tolik možností k seznámení „asi“ není jako v Práze , domů si případného „kolegu“ prostě přivést zatím nemůžu (a to nejenom z důvodu prozatím neproběhnutého c-o), takže jsem docela v depce. Čekat až na vlastní byt, osamostatnění se do 24-5? To se mi prostě nechce (určitě se mi nedivíte)... S tímhle mým náhlým „sebepřiznáním“ se dostavilo i něco, co jsem se prostě rozhodl, že CHCI. A to studovat VŠ v Praze a později zde i bydlet. Přeci jen, je nás zde více a lidé zde budou také o něco tolerantnější a lehčeji se ztratíte v davu . Asi jsem hodně naivní co (a to jsem byl nedávno ještě velice cynický, co se týče nějakého snění, lásky atd., nicméně něco se ve mně probudilo!) Alečekat do 25??? Na kolej si bf asi nevezmu, že a spoléhat se jen na případný byt bf? Nevím no... Já už prostě řeším i takovýhle věci, jsem asi strašnej, já vím
No ještě tu je něco... V podstatě nevím, co chci. Do kluka jsem ještě nikdy nebyl zamilovanej!!, možná je to proto, že jsem v sobě jakýkoli cit potlačoval, možná proto, že jsem se ve společnosti kluků (lidí) pohyboval jen ve formě školy v podstatě... Nevím. V podstatě jsem byl zamilovanej jen do holek, které se mi vzhledově (pěkný obličej,vlasy, hubená malá postava) líběj, nicméně mě sexuálně absolutně nepřitahujou. Kdežto kluci – dlouho, předlouho jsem si v podstatě ani neuměl představit, jak se s klukem líbám, prostě mě na klucích přitahovalo jenom „náčiní“... Nehledě toho, že duševně mám pocit, že mě žádný kluk ještě nikdy také nepřitahoval (pouze několik holek). Také to přičítám mému samotářství, nicméně hodně to ve mě hlodá, hodně, zvlášť když jsem si tak nějak celý život neměl s klukama, co říct (není to, že bych se zajímal o „holčičí věci“, spíše naopak, ale... nevím no, možná to je tím, že jsem před klukama jako potenciálními partnery mnohem stydlivější, protože holku v podstatě oslovím kdykoli jakoukoli).
Takže jak asi čtete, mám v hlavě pořádnej zmatek! A teď si vezměte, že panic s takhle řádně nahlodaným sebevědomím si má někoho (kluka) hledat... Já už i přemýšlím, jestli se mi vůbec „postaví“ i před klukem... Jestli já sám sebe nakonec nepřesvědčil, že jsem asexuál... Víte co, můžu to risknout, ale situace, že má s klukem k něčemu dojít a já budu vypadat jako impotent, přičemž všechno je „doma“ naprosto v pořádku, mě pořádně děsí. Když to tak čtu, to co jsem napsal, měl bych asi vyhledat pomoc psychologa, co? Určitě to většinu z vás napadlo, kdo jste si tuhle skoro až povídku přečetli. Bojím se, že mám nějakou poruchu... Jakoby toho nebylo málo. Moc se mi navštěvovat psychologa nechce, ale jak si to brzo v tý kebuli pomíchaný nesrovnám... No nic. Jestli jste někdo takovej frajer, že jste to moje tlachání dočetli až sem, tak máte můj neskonalý obdiv A pokud mi dokonce něco na tohle odepíšete, budu moc rád a budete mít mé díky Snad jsem vás neunudil k smrti (ale spíš asi jo, co? )

[Waky]

Poslední příspěvky vlákna, které se značně odklonilo od tématu, kromě toho ostře balancuje na hranici vulgárnosti, je zde
_________________
Co je dobré nebo obsahuje kvalitu "dobra", má za následek "pravdu". Pokud tomu tak není, můžete si být jisti, že ta věc není krásná, i když může pořád ještě být vodotěsná.Woody Allen

[bright]

Václav: Děkuji, pane. Sám bych to neformuloval lépe. Je třeba neotálet s uvědoměním si sebe sama a soustředit se na budoucnost, na to, jak a s kým chce MarMat žít.
_________________
It's not easy to be green.

[satal]

Tou fází "proč zrovna já" jsem prošli všichni. A proto rady směřují směrem - není třeba to řešit, prostě je to třeba vzít jako fakt. To je pravda, ale asi v této fázi Ti to nepomůže. Faktem ale je, že řešením je skutečná akceptace faktu - jsem gay a je to tak. A není to ničí vina. Zkus si odpovědět na otázky
- s kým bych chtěl prožít život
- s kým bych chtěl být na pustém ostrově
- koho si přestavuji při masturbaci?

[Vaclav]

[John]